Obsah článku
Zeť přeje tchyni smrt, holčička hází panenku pod auto a pohřební průvody závodí o hrob. Tohle všechno běželo v české televizi a nikdo s tím nic neudělal. Tedy — skoro nikdo.
Divoká doba bez pravidel
Devadesátá léta v Česku byla jako Divoký západ. Nová svoboda, nový trh, nové zboží — a k tomu reklamy, které by dnes nikomu neprošly. Žádné přísné regulace, žádné komise hlídající každé slovo. Zadavatelé si mohli dovolit prakticky cokoliv. A taky si dovolovali.
Některé spoty byly roztomilé a vtipné. Jiné ale překračovaly hranice i na tehdejší poměry. Přesto je celé Česko znalo nazpaměť. A leckteré si pamatujete dodnes — i po třiceti letech. Pojďte si je připomenout.
Zeť, který tchyni přál smrt — a celé Česko to citovalo
Pokud si z českých reklam pamatujete jednu jedinou, bude to pravděpodobně spot na barvu AntiRezin. Technicky pochází z roku 2001, ale duchem patří do devadesátek. Jejím autorem byl Milan Šteindler a svým cynickým humorem by klidně zapadla do legendární České sody.
Scéna je jednoduchá. Zeť natírá plot a tchyně mu radí, jakou barvu použít. On se na ni podívá a řekne: „Maminko, až to budu natírat příště, vy už tady nebudete!“ Drzé? Neslušné? Rozhodně ano. Ale taky geniálně zapamatovatelné.
Pamatoval si ji snad každý. Jenže mnoha seniorů se reklama hluboce dotkla. Řešila ji komise Rady pro reklamu a Česká alzheimerovská společnost ji v roce 2007 navrhla na anticenu Vážkomol. To ale nic nezměnilo na tom, že se stala jedním z nejcitovanějších spotů české reklamní historie.
Králíček, který štval národ
Králíček Azurit. Buď jste ho milovali, nebo nemohli vystát. Štval hodně lidí — podobně jako dnes uřvaný Alzák. Reklama na aviváž přitom budovala pocit, že ke spokojenému životu nepotřebujete nic jiného než voňavé prádlo.
Z dnešního pohledu působí mile a nevinně. Ve své době ale byla tak populární, že si ji všiml i Daniel Landa a zvěčnil ji v jedné ze svých písní. Zkuste si to představit — aviváž, která pronikne do popové hudby. To se dnes nestává.
Podobně jako Iveta Bartošová definovala hudbu 90. let, králíček Azurit definoval reklamu té éry — ať se to komu líbilo, nebo ne.
Závod rakví o hrob — reklama na bezpečnost silnic
Rok 1998. Režisér Jakub Kohák natočí nízkorozpočtový spot, ve kterém pohřební průvod naruší další smuteční skupina. Předběhne ho, hodí svou rakev do připraveného hrobu jako první — a „vyhraje“.
Slogan zněl: „Užijte si rychlost… až do konce.“
Reklama vznikla pod hlavičkou BESIPu a měla upozorňovat na bezpečnost na silnicích. Autoři ji natáčeli bez nároku na honorář. Sklidila řadu cen na festivalech. Jenže zadavatel ji nakonec odmítl používat kvůli kontroverznímu obsahu. Ujal se jí až ÚAMK — Ústřední automotoklub České republiky.
Paradox? Reklama, která měla zachraňovat životy, byla příliš kontroverzní pro toho, kdo ji objednal.
Modrá krev a hygiena — alibi, které trvá dodnes
Ženy v Česku si po revoluci zvykaly na něco, co dřív neexistovalo — výběr. V 80. letech stály dlouhé fronty na hygienické potřeby. O dekádu později jim nadnárodní společnosti nabízely vložky v cílených reklamách s důrazem na savost, čistotu a komfort.
Menstruační krev ale v reklamách nikdy nebyla červená. Nahradila ji modrá barva — zřejmě aby byl dojem čistoty ještě vyšší. Tento trik přežil devadesátky a mnohé ženské organizace ho dnes kritizují jako čirý alibismus a hloupost. A mají pravdu — krev prostě není modrá.
Děti v reklamách — dnes nemyslitelné
Na zobrazování dětí v médiích dnes panují přísné normy. V 90. letech se to příliš neřešilo. A výsledky byly občas děsivé.
V roce 1998 vznikla reklama na tavený sýr, která stavěla na vtipu, že místo kouření za školou děti tajně mlsají sýr. Úsměvné? Možná. Ale to nebylo zdaleka nejhorší.
Reklama z roku 2001 zobrazovala holčičku, která uvidí v autě ženu s oblíbenou kulatou oplatkou. Aby auto zastavila, hodí na přechodu pod kola panenku. Slogan? „Když musíš, tak musíš!“
Rada pro reklamu ji označila jako morálně za hranou. Televize za ni dostaly pokutu. Zdůvodnění bylo jasné: reklama nabádala k dětskému násilí a malé dítě se v ní objevilo na ulici bez dozoru. Že někdo tenhle scénář schválil, nechal natočit a odvysílal ho — to dnes zní neuvěřitelně.
Proč si je pamatujeme i po třiceti letech
Devadesátkové reklamy měly něco, co dnešním spotům chybí — odvahu. Občas až příliš velkou. Neexistovaly sociální sítě, kde by se zvedla vlna odporu během minut. Neexistovaly přísné regulace, které by spot zastavily ještě před natočením.
Reklamní tvůrci měli volné ruce. Výsledkem byly spoty, které se vám vypálily do paměti — ať jste chtěli, nebo ne. Některé byly geniální. Některé ostudné. Většina by dnes neprošla ani prvním kolem schvalování.
A přesto — když se na ně podíváte zpětně, vyvolávají zvláštní nostalgii. Připomínají dobu, kdy bylo všechno nové, všechno možné a nikdo přesně nevěděl, kde jsou hranice. Podobnou nostalgii vyvolávají i momenty z českého šoubyznysu, které nikdo nečekal.
Kterou z těchto reklam si pamatujete nejlépe? A která vás štvala nejvíc? Napište do komentářů — vsadíme se, že králíček Azurit povede.
Zdroje
