Obsah článku
Celé Česko ji milovalo. Její hlas zněl z každého rádia a její úsměv zářil z televizních obrazovek. Přesto Iveta Bartošová v posledních letech svého života procházela peklem, o jehož skutečné hloubce většina lidí neměla tušení. To, co ji nakonec zlomilo, nebyly jen bulvární titulky.
Hvězda, která svítila příliš jasně
Iveta Bartošová zemřela 29. dubna 2014. Bylo jí pouhých 48 let. Její příběh začal jako pohádka — talentovaná dívka z Čeladné, která se v osmdesátých letech stala jednou z nejpopulárnějších zpěvaček v Československu. Hity jako „Málo mě zná“ nebo „Knoflíky lásky“ zpívala celá země. Jenže za tou fasádou se odehrával příběh, který by nikdo nechtěl prožít.
Postupné padání do tmy
Lidé rádi zjednodušují. Řeknou: alkohol, špatní muži, bulvár. Ale skutečnost byla mnohem složitější. Iveta nesla na svých bedrech obrovský tlak veřejného očekávání už od svých dvaceti let. Nebyla jen zpěvačkou — byla symbolem. A symboly nemají právo na slabost.
Rozpad manželství s Ladislavem Štaidlem, který byl nejen jejím partnerem, ale i producentem a de facto strážcem celé její kariéry, ji zasáhl hlouběji, než si kdokoli dokázal představit. Ztratila v jednom okamžiku muže, mentora i profesní zázemí. A nikdo kolem ní nebyl schopen ten pád zastavit.
Kolotoč, ze kterého nešlo vystoupit
Po odchodu od Štaidla se Iveta ocitla ve spirále, která ji stahovala stále níž. Vztah s Jiřím Pomeje přinesl syna Artura — světlý bod v jejím životě. Jenže i tento vztah se rozpadl a následná soudní tahání o syna ji vysávala ze všech sil.
Málokdo ví, že Iveta trpěla hlubokou depresí, která měla klinický základ. Nešlo jen o životní okolnosti. Její mozek pracoval proti ní. A místo aby se jí dostalo skutečné psychiatrické pomoci bez stigmatu, stala se terčem posměchu. Každé její zakolísání skončilo na titulní stránce. Každý pád před objektivem fotoaparátu.
Bulvár jako gilotina
Devadesátá léta a začátek nového tisíciletí přinesly éru bezohledného bulváru. A Iveta Bartošová se stala jeho nejsnadnějším cílem. Čím víc padala, tím víc se prodávaly její fotky. Čím víc se prodávaly, tím méně měla sílu vstát.
Vznikl dokonalý začarovaný kruh. Veřejnost sledovala její destrukci jako reality show. Komentáře na internetu byly kruté. Lidé, kteří deset let předtím zpívali její písničky, se jí vysmívali. A ona to četla. Každý komentář. Každý titulek.
To, o čem se mlčelo
O depresích se v Česku dlouho nemluvilo. O duševním zdraví celebrit už vůbec ne. Iveta žádala o pomoc — ale svět kolem ní viděl jen „opilou zpěvačku“, ne nemocnou ženu. Její blízcí později přiznali, že systém selhal. Že zdravotnická péče nebyla dostatečná. Že ochrana před mediálním šikanováním neexistovala.
Její syn Artur ztratil matku v období, kdy ji nejvíc potřeboval. Celé Česko ztratilo hlas, který definoval generaci. A poučení? To jsme si vzali jen částečně.
Dvanáct let poté
Dnes, dvanáct let od její smrti, zní její písně stále v rádiu. Lidé na ni vzpomínají s láskou. Jenže ta láska přišla pozdě. Když ji Iveta potřebovala, dostávala místo ní posměch a odsouzení.
Její příběh není jen o jedné zpěvačce. Týká se každého z nás. Toho, jak zacházíme s lidmi, kteří padají. Toho, jestli podáme ruku, nebo vytáhneme telefon a natočíme video.
Pokud ve vašem okolí někdo bojuje — zastavte se. Zeptejte se, jak se má. Někdy stačí jediná věta, aby člověk nezůstal sám. Sdílejte — třeba to dnes někdo potřebuje číst.
Zdroje
