Obsah článku
Znásilněná školačka žádala odškodnění 200 tisíc korun. Soud jí přiznal pouhou desetinu — s odůvodněním, že si za to částečně může sama. Ústavní soud teď celý verdikt smetl ze stolu a soudcům ostře vyčinil.
Dvacet tisíc za znásilnění. Tak rozhodl soud
Devatenáctiletý mladík znásilnil nezletilou dívku. Nedbal přitom jejího verbálního nesouhlasu a zneužil její stav bezbrannosti. Školačka byla pod vlivem kombinace extáze, ketaminu a analgetik — stav, který si navodila sama, ale který ji učinil zcela bezbrannou.
Pachatel dostal dva roky vězení s podmíněným odkladem na dva a půl roku. Dívka požadovala náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 tisíc korun. Soud jí přiznal pouhých 20 tisíc.
Zdůvodnění? Podle soudu dívka svým chováním přispěla k vytvoření podmínek pro znásilnění. A její psychické problémy po činu prý navíc odeznívají. Se zbytkem nároku ji soud odkázal na civilní řízení — tedy na další soudní proces, kde by musela znovu čelit agresorovi.
Lékařské zprávy nestačily
Dívka své psychické potíže po znásilnění dokládala lékařskými zprávami. Ani to soudu nestačilo. Přiznal jí jednu desetinu požadované částky a fakticky jí řekl, ať si o zbytek řekne jinde.
Právě tohle má přitom trestní soud řešit. Poškozené osoby mají právo na odškodnění přímo v trestním řízení — právě proto, aby nemusely procházet dalším kolečkem soudů. Aby nemusely znovu sedět v jedné místnosti s člověkem, který jim ublížil.
Trestní soudy o nárocích poškozených rozhodují z dobrého důvodu. Mají oběti chránit před dalším traumatem. V tomto případě soud selhal na plné čáře. A případ se proto dostal tam, kam musel — k Ústavnímu soudu.
Ústavní soud: Hledali jste vinu u oběti
Senát Ústavního soudu se soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem dal dívce za pravdu. A nešetřil kritikou.
„Není zřejmé, na základě jakých úvah trestní soudy dospěly k tomu, že přiměřeným zadostiučiněním je zrovna 1/10 stěžovatelkou požadované částky,“ uvedl Hulmák ve svém nálezu.
Pak přišla věta, která celý případ shrnuje: „Je nutné odmítnout závěr, že důvodem snížení má být přispění poškozené k vytvoření podmínek, které umožnily spáchání trestného činu, neboť takový závěr odpovídá typickým kritizovaným stereotypům hledajícím vinu za znásilnění u jeho oběti.“
Jinými slovy — soudci nižších soudů postupovali přesně tak, jak by postupovat neměli. Přenesli část odpovědnosti na oběť. Trestali ji za to, v jakém stavu se nacházela, místo aby trestali pachatele za to, co udělal.
Verdikt padl. Případ začíná znovu
Ústavní soud verdikt smetl. Celý případ se vrací na začátek k prvoinstančnímu soudu, který bude muset rozhodnout znovu. A tentokrát lépe.
Soudci Ústavního soudu upozornili ještě na jednu věc. Při podobných problematických rozhodnutích může u obětí trestných činů dojít ke vzniku další újmy. Soud, který má oběti pomáhat, ji tak paradoxně může poškodit podruhé.
Dívka prošla znásilněním. Pak prošla trestním řízením. Pak jí soud řekl, že si za to částečně může sama, a přiznal jí zlomek odškodnění. A nakonec ji poslal, ať si o zbytek řekne před dalším soudem — kde by musela znovu čelit agresorovi. To je řetězec selhání, který Ústavní soud přetrhl.
Stereotypy u soudu: problém, který přetrvává
Případ otevírá širší otázku. Kolikrát se u českých soudů stane, že oběť znásilnění čelí podobným stereotypům? Kolikrát padne argument, že si poškozená „přivodila“ situaci sama — svým oblečením, chováním nebo stavem?
Milan Hulmák ve svém nálezu jasně pojmenoval, o co jde. Hledání viny u oběti znásilnění je stereotyp — a soudy ho nesmí používat jako argument pro snížení odškodnění.
Stejně jako stát chrání občany prostřednictvím různých systémů — třeba finanční podporou pro pečující osoby, o které mnozí ani nevědí — měl by chránit i oběti trestných činů před sekundární viktimizací u soudu.
Rozhodnutí Ústavního soudu v tomto případě vysílá jasný signál. Soudy nemohou přenášet odpovědnost za trestný čin na oběť. Nemohou bagatelizovat újmu. A nemohou oběti znásilnění posílat na další soudní kolečko jenom proto, že se jim nechce řádně rozhodovat o výši odškodnění.
Prvoinstanční soud teď dostane druhou šanci. Otázka zní — využije ji?
Sdílejte tento článek. Protože o tomhle by měl vědět každý.
Zdroje
