Obsah článku
Jsou Spojené státy na pokraji největšího vnitřního rozkolu od dob občanské války? Tuto znepokojivou otázku si kladou přední američtí historici a politologové, kteří sledují strmě rostoucí polarizaci americké společnosti. A shodují se na jednom: současná éra Donalda Trumpa rozpory mezi „červenou“ a „modrou“ Amerikou záměrně prohlubuje – způsobem, který u předchozích prezidentů nemá srovnání.
Měřitelné znaky rozdělené země
Vnitřní soudržnost státu se špatně čísluje, přesto existuje celá řada ukazatelů, které analytici bedlivě sledují. Patří mezi ně téměř zaniklá nadstranická spolupráce v Kongresu, ostré veřejné konflikty mezi Trumpem a demokratickými guvernéry, nárůst politického násilí i výrazně odlišná sociální a hospodářská politika jednotlivých států. „Červené“ a „modré“ státy se od sebe v přístupu ke zdravotnictví, daním, školství, právům LGBTQ nebo ochraně životního prostředí liší více než kdykoli v moderní historii.
Pozoruhodné je, že i přes hluboké neshody panuje v americké společnosti vzácná shoda na jediném bodě: většina Američanů na obou stranách politického spektra věří, že rozdíly se budou v příštích letech dál prohlubovat – ne zmenšovat.
Amerika nebyla nikdy zcela jednotná
Historici rádi připomínají, že žádný „zlatý věk“ americké jednoty nikdy neexistoval. Regionální, rasové a ekonomické pnutí bylo součástí země od jejích úplných počátků. Obzvlášť bouřlivá byla dvě období. Krátce po vzniku USA kolem roku 1800 si federalisté a demokratičtí republikáni navzájem označovali oponenty za přisluhovače cizích mocností – Británie, respektive Francie. Napětí bylo tak silné, že Thomas Jefferson později napsal, jak se celoživotní přátelé začali na ulici vyhýbat, jen aby se nemuseli setkat.
Druhým klíčovým momentem jsou 60. léta 20. století – éra protestů za občanská práva, války ve Vietnamu, politických atentátů a střetů mezi radikální levicí i pravicí. Nic z toho se ovšem podle historiků nepřiblíží dramatičnosti občanské války, před níž otázka otroctví doslova roztrhla národ napůl. Jak připomíná historička Manisha Sinhaová z Univerzity v Connecticutu, oslavy stého výročí nezávislosti v roce 1876 proběhly v době, kdy Sever fakticky přihlížel návratu rasové nadvlády na Jihu.
Trump jako katalyzátor, ne původce
Politolog Donald Kettl, bývalý děkan Fakulty veřejné politiky na Univerzitě v Marylandu, zdůrazňuje, že polarizace nezačala Trumpovým nástupem do Bílého domu v roce 2016. Propast mezi oběma politickými koalicemi se rozšiřovala již dříve. Co se ale podle něj zásadně změnilo, je to, že americký prezident – místo aby napětí tlumil – ho cíleně stupňuje. „Rozdíl tentokrát spočívá v tom, že zde existují nejen zásadní odlišnosti, ale také rozdíly, které záměrně vyvolává samotný vůdce národa,“ citoval Kettl.
Historik Douglas Brinkley pak Trumpovy kroky namířené konkrétně proti státům a městům, která v prezidentských volbách hlasovala jinak, označuje za „nejzávažnější“ ohrožení demokratických principů. Využívání Národní gardy, omezování federálního financování, podmíněná federální pomoc výměnou za přijetí Trumpovy politiky – to vše Brinkley hodnotí jako „autoritářství v pravém slova smyslu“. Řada z těchto kroků sice skončila u soudů, ale precedens byl vytvořen.
Srovnání s dávnými prezidenty
Profesor Corey Brettschneider z Brownovy univerzity přirovnává Trumpa ke třem historickým předchůdcům, kteří podle něj nejvíce ohrožovali americkou demokracii. Podobně jako John Adams označuje politické odpůrce za „neamerické“, podobně jako Woodrow Wilson přiživuje protiimigrační nálady a po vzoru Richarda Nixona se snaží využívat federální páky k postihu soupeřů. Spojujícím prvkem bylo vždy přesvědčení, že uvnitř země existují nepřátelé, kteří si zaslouží trest.
Ne všichni analytici ovšem sdílejí nejčernější scénáře. Yuval Levin z konzervativního American Enterprise Institute upozorňuje, že USA žijí v rovnováze „50 na 50″ již od voleb roku 2000 – žádná ze stran není dlouhodobě schopna prosadit zásadní část svého programu. Jako hlavní hnací sílu rozporů proto vnímá nikoli Trumpa, ale systémovou neschopnost kohokoliv získat trvalou převahu.
Zacelí se propast někdy?
Klíčová otázka zní: nastaví Trumpův konfrontační styl nový standard pro budoucí prezidenty? Demokraté hovořící o příštích volbách v roce 2028 sice zmiňují ostřejší přístup vůči hnutí MAGA, ale není jasné, zda by skutečně přistoupili k systematickému trestání republikánských oblastí. Republikánští uchazeči zase budou pod tlakem pokračovat v Trumpově linii – jak ostatně naznačuje i viceprezident J. D. Vance.
Brinkley nakonec nabízí dvě možnosti: pokud voliči Trumpovy spojence odmítnou, může být jeho éra vnímána jako výrazný, avšak přechodný jev. Pokud však jeho přístup ve volbách opakovaně uspěje, zapíše se Trump do amerických dějin nikoli jako jedna kapitola, ale jako přelomový bod. Politické rozdělení, které se za jeho vedení prohloubilo, ale podle Brinkleye nezmizí ani v jednom z těchto scénářů – minimálně ne brzy.
