Obsah článku
Hnutí ANO ovládá českou politiku způsobem, jaký nemá v novodobých dějinách obdoby – podporuje ho tolik voličů jako tři největší opoziční strany dohromady. Přesto právě před komunálními volbami narážejí Babišovi lidé na zásadní problém: kandidáti na primátory velkých měst jsou víceméně neznámé tváře, které ani sami funkcionáři hnutí nedokázali obsadit jinak než výzvou připomínající inzerát. Co za tím stojí a co to vypovídá o stavu české politiky? Politolog Michal Pink má jasno.
Hnutí jako firma, nikoli jako strana
Základním problémem ANO je podle Pinka způsob, jakým celá organizace funguje. Zatímco klasické politické strany mají propracovanou vnitřní hierarchii – od základních místních organizací přes krajské struktury až po celostátní vedení – u ANO nic takového nefunguje. Elita kolem Andreje Babiše zůstává v zásadě neměnná už deset, možná patnáct let. Kdykoli se z nižších pater někdo pokusí prosadit výše, po čase záhadně zmizí ze scény. Stačí se zamyslet, kde jsou dnes jména jako Adriana Krnáčová, Ivan Pilný, Martin Stropnický, Petr Vokřál nebo Tomáš Macura. Všichni se jednou zdáli být nadějnými tvářemi hnutí – a pak přestali být pohodlní.
Hnutí ANO navíc za patnáct let existence prošlo tolika ideovými proměnami, že ho lze považovat prakticky za třetí nebo čtvrtou stranu v pořadí. Najít člověka, který je ochoten několikrát za sebou popřít vlastní předchozí postoje a přizpůsobit se aktuální stranické linii, zkrátka není snadné. To vše vede k situaci, kdy ANO před komunálními volbami hledá kandidáty na primátory ve velkých městech způsobem, který politolog přirovnal k obsazování pracovní pozice přes inzerát.
Periferie drží ANO nahoře, velká města ho nespasí
Klíčem k pochopení elektorátu Andreje Babiše je podle Pinka ochota podívat se za hranice Prahy, Brna nebo Plzně. Skutečná síla ANO pramení z okrajových a opomíjených regionů – z míst jako Krnov, Český Těšín, Tachov, Aš nebo Rumburk. Právě tam žijí lidé, kteří mají zcela konkrétní důvody k nespokojenosti a jejichž každodenní realita se od života v centru metropole výrazně liší. Kdo si aspoň na chvíli vyzkouší život v takové lokalitě, pochopí, odkud se bere podpora vládnoucího hnutí.
V komunálních volbách ale platí jiná pravidla než v těch sněmovních. Velká města jako Praha, Brno nebo Plzeň mají odlišnou voličskou strukturu a ANO tam tradičně boduje méně. Naopak v Ostravě, Ústí nad Labem nebo v menších krajských městech jako Jihlava a Karlovy Vary může hnutí čekat výrazně lepší výsledky. Zajímavou neznámou jsou pak Pardubice nebo České Budějovice, kde mají silné regionální projekty historicky velký vliv.
Mlha místo jasné koaliční strategie
Dalším palčivým tématem je nepřehlednost povolební situace. Voliči podle Pinka oprávněně vyžadují, aby věděli, s kým jejich favoritní strana případně vstoupí do koalice. Jenže politici napříč stranami raději zachovávají mlhu a odkazují na to, že se vše rozhodne „až na parketu“. Tento přístup lidi od voleb odrazuje a posiluje cynismus vůči politice jako takové.
Zvláštní napětí pak panuje v situacích, kdy strany na celostátní úrovni vystupují jako nesmiřitelní rivalové, ale na komunální úrovni spolu klidně vládnou. Taková praxe voliče prostě otráví – a historickým příkladem je třeba velká koalice ODS a ČSSD v Brně, která nakonec neprospěla ani jedné ze stran. Podobné dilema nyní čeká formace, které jsou v opozici vůči ANO celostátně, ale na radnicích by s ním rády spolupracovaly.
ODS mezi dvěma ohni, Piráti v izolaci
Politická mapa velkých měst je před volbami složitá. V Praze se do pozice stranického outsidera dostávají Piráti, které kritizují jak ANO, tak zástupci stran z bývalé vlády Petra Fialy. Koalice ODS a ANO v Praze ale Pink nepovažuje za pravděpodobnou – před čtyřmi lety trvalo vyjednávání půl roku a výsledek byl nejistý až do poslední chvíle.
V Brně vstupují do hry tři silné bloky – ODS s TOP 09, lidovci se STAN a hnutí ANO – přičemž se obecně předpokládá, že dva z nich se po volbách spojí proti třetímu. Velkou neznámou je STAN, který funguje jako strana druhé volby a jeho výsledek závisí na rozhodnutích voličů v posledních dnech před volbami. Pink přitom varuje KDU-ČSL před pokušením vládnout s ANO: taková koalice by podle něj mohla být pro lidovce politickou sebevraždou, podobně jako kdysi pro ODS spolupráce s ČSSD Romana Onderky.
Zapomenutí voliči: občané EU a síla malých obcí
Komunální volby v Česku jsou svým rozsahem mimořádné – soutěží se o zhruba 60 tisíc volených míst, přičemž drtivá většina z nich leží v malých obcích a městech. Každá politická síla proto musí budovat značku, pod níž je schopná mobilizovat desítky tisíc ochotných kandidátů. Právě tohle ANO jako straně fungující na principu obchodní společnosti dlouhodobě nejde.
Zajímavý potenciál představují také voliči z řad občanů zemí Evropské unie, kteří mají v komunálních volbách hlasovací právo. Jde o skupinu, kterou strany dosud z velké části ignorují, přestože tito lidé – zaměstnanci nadnárodních firem ze zemí s vysokou volební kulturou – by mohli výsledky v některých obvodech nezanedbatelně ovlivnit. Otázkou zůstává, zda se vůbec někdo pokusí je oslovit.
Celkový závěr politologa Pinka je střízlivý: Andrej Babiš bude mít po komunálních volbách pravděpodobně méně primátorů, než by si přál. Velká města mu zkrátka nedají to, co mu dávají periferie v celostátních volbách. A jeho hnutí za to do jisté míry může samo – léty zanedbávanou personální politikou a nedůvěrou k vlastním lidem, kteří by mohli vyrůst v opravdové komunální lídry.
