Obsah článku
Legendární český polárník Miroslav Jakeš (†75) zahynul na Špicberkách. Muž, který jako první Čech došel na lyžích na severní pól, spadl do dvacet metrů hluboké trhliny na ledovci Skilfonna. Záchranáři po několikadenním pátrání potvrdili nejhorší obavy.
Miroslav Jakeš vyrazil na svou poslední cestu sám – tak, jak to dělal celý život. Sólové výpravy byly jeho podpisem, jeho filozofií, jeho způsobem, jak se měřit s přírodou. Tentokrát ale arktická krajina nedovolila návrat.
Poslední kontakt 2. dubna
Podle dostupných informací se Jakeš naposledy ohlásil 2. dubna. Mířil na Sörkapp, nejjižnější výběžek Špicberků, přibližně 150 kilometrů jižně od správního střediska Longyearbyen. Když se v pondělí následujícího týdne přestaly ozývat jakékoliv zprávy, úřad guvernéra obdržel oznámení o pohřešování českého občana.
Ještě téhož dne záchranáři nasadili helikoptéru. Pátrali v nehostinném terénu národního parku Sør-Spitsbergen, kde se teploty pohybují hluboko pod nulou a terén pokrývají rozlehlé ledovce protkané skrytými trhlinami. Jak jsme informovali dříve, záchranáři od určitého okamžiku hledali už jen tělo.
Záchranná operace skončila ve středu. Úřady dospěly k závěru, že Miroslav Jakeš je mrtvý. Jeho tělo bylo nalezeno v trhlině na ledovci Skilfonna, jižně od horského hřebene Russefjella.
„Jedná se o českého občana Miroslava Jakeše, který byl nalezen mrtvý v trhlině na ledovci Skilfonna v národním parku Sør-Spitsbergen. Jeho jméno je zveřejněno po konzultaci s jeho příbuznými,“ potvrdily norské úřady.
Dvacet metrů hluboko v ledu
Trhlina, do níž Jakeš spadl, měla hloubku přibližně dvacet metrů. Ledovcové trhliny patří mezi nejzákeřnější nebezpečí polárních oblastí. Často je zakrývá tenká vrstva sněhu, takže je na povrchu prakticky neviditelné. I zkušení polárníci s desítkami let praxe se jim mohou vyhnout jen těžko – obzvlášť při sólové výpravě, kdy není nikdo, kdo by jistil lano nebo pomohl v případě pádu.
Při teplotách hluboko pod bodem mrazu a v izolaci arktické divočiny je pád do ledovcové trhliny téměř vždy smrtelný. Člověk nemá šanci se bez pomoci dostat ven. I když přežije náraz, podchlazení nastupuje během minut.
Právě tohle je cena, kterou sólové expedice občas vyžadují. Jakeš to věděl lépe než kdokoliv jiný. Během desítek let v polárních oblastech se se smrtí míjel opakovaně.
Muž, který přežil Aconcaguu bez prstů
Miroslav Jakeš nebyl běžným cestovatelem. Byl to člověk, který posouval hranice toho, co je pro jednoho člověka fyzicky a psychicky možné.
V roce 1986 jako první Čech vystoupil v zimě sólově na nejvyšší horu Jižní Ameriky – Aconcaguu (6 961 m n. m.). Při sestupu málem zahynul. Těžce omrzl a přišel o prsty na nohou. Většina lidí by po takové zkušenosti pověsila expedice na hřebík. Jakeš ne.
V květnu 1993 se zapsal do dějin české polární explorace nadobro – jako první Čech došel na lyžích na severní pól. Od té doby se na pól vrátil přibližně dvacetkrát. Každá z těchto výprav představovala týdny tažení těžkých saní po ledu, spánek ve stanu při teplotách kolem minus čtyřiceti a neustálý boj s trhlinami, medvědy a vlastním vyčerpáním.
V roce 1996 pak podnikl výpravu, která dodnes nemá ve světě obdoby – utajený přechod Grónska bez jakéhokoliv spojení s okolním světem. Žádné satelitní telefony, žádná záchranná tlačítka. Jen on, led a stovky kilometrů prázdnoty.
Proč chodil sám
Sólové expedice mají v polárním průzkumu zvláštní místo. Je to nejčistší forma dobrodružství – žádný tým, žádná záchranná síť, žádný kompromis. Všechno závisí na jednom člověku, jeho rozhodnutích, jeho kondici, jeho štěstí.
Jakeš tuto filozofii ztělesňoval. Z jeho výprav vznikla řada dokumentárních filmů, které přibližovaly nejen krásu, ale i brutalitu polárních krajin. Diváci mohli vidět, jak vypadá skutečná samota – ne romantizovaná verze z Instagramu, ale dny plné monotónní dřiny, bolesti a pochybností.
Pětasedmdesát let. To je věk, ve kterém většina lidí řeší, jestli si přidá cukr do kávy. Jakeš řešil, kudy vede nejbezpečnější cesta přes ledovec na jižním cípu Špicberků. Až do posledního dechu žil přesně tak, jak chtěl.
Špicberky – krásné a nemilosrdné
Špicberky, norské souostroví vysoko za polárním kruhem, lákají každoročně stovky výpravářů a turistů. Ale toto není turistická destinace v běžném slova smyslu. Mimo osady Longyearbyen platí přísná pravidla – mimo jiné povinnost nosit zbraň kvůli ledním medvědům.
Ledovce pokrývají zhruba šedesát procent rozlohy souostroví. A s postupující klimatickou změnou se jejich struktura mění. Led taje, trhliny se rozšiřují, sněhové mosty nad nimi se stávají méně stabilními. Pro zkušené polárníky to znamená, že terén, který znali z dřívějších výprav, se může chovat nepředvídatelně.
Národní park Sør-Spitsbergen, kde Jakeš zahynul, patří k nejodlehlejším částem souostroví. Záchranné složky sem mají přístup prakticky jen helikoptérou a za příznivého počasí. Když se něco stane, pomoc přichází s velkým zpožděním – pokud vůbec přijde včas.
Odkaz, který zůstává
Miroslav Jakeš patřil ke generaci českých dobrodružců, kteří začínali v době, kdy expedice do polárních oblastí neznamenaly sponzorské smlouvy a sledování přes GPS. Znamenaly odvahu, odříkání a ochotu riskovat všechno.
Jeho příběh připomíná, že příroda nedělá rozdíly. Nezajímá ji, kolikrát jste byli na pólu, kolik filmů o vás natočili, kolik přednášek jste odvedli. V jediném okamžiku nepozornosti nebo smůly se led rozestoupí a pohltí i toho nejzkušenějšího.
Velikonoční víkend přinesl tragédie i na českých silnicích – smrt ale nemusí přijít jen na cestách. Někdy si pro člověka přijde na konci světa, uprostřed ledové pustiny, kde nikdo neslyší volání o pomoc.
Česká polární komunita přišla o jednu z největších osobností. Miroslav Jakeš odešel tam, kde se cítil doma – na ledovci, v tichu, sám. A i když okolnosti jeho smrti jsou tragické, těžko si pro něj představit jiný konec než ten uprostřed krajiny, kterou miloval víc než cokoliv jiného.
Čest jeho památce.
Zdroje
