Obsah článku
Věnoval straně téměř tři desetiletí svého života. Prošel si vzestupy i pády, zastával nejvyšší funkce a věřil, že loajalita má smysl. Pak přišel okamžik, po kterém už nebylo cesty zpět — a jeho slova o ponížení zasáhla jako rána pěstí.
Tři desetiletí věrnosti smazaná jediným okamžikem
Roman Sklenák, bývalý poslanec a místopředseda sociální demokracie, po 28 letech členství definitivně opouští stranu. Není to rozhodnutí učiněné v afektu. Je to výsledek let tichého zklamání, které nakonec přerostlo v něco, co sám nazval ponížením.
Když vstupoval do ČSSD v polovině devadesátých let, sociální demokracie patřila k nejsilnějším stranám v zemi. Získávala přes třicet procent hlasů. Tvořila vlády. Určovala směr celé země. Dnes se pohybuje na hranici statistické chyby a její někdejší členové odcházejí jeden po druhém jako z potápějící se lodi.
Co ho přimělo k poslednímu kroku
Sklenák patřil k těm, kteří zůstávali, i když odcházeli jiní. Držel se, když stranu opouštěly tisíce členů. Držel se, když přišly drtivé volební porážky. Držel se i po přejmenování na SOCDEM, které mnozí vnímali jako zoufalý pokus o nový začátek.
Ale každý člověk má svou hranici. A Sklenák ji překročil. Podle jeho vlastních slov zažil ve straně ponížení, které už nedokázal přejít. Nebyl to jeden konkrétní incident — bylo to postupné znehodnocování všeho, čemu věřil a pro co pracoval.
Představte si to. Skoro třicet let budujete něco, čemu věříte celým srdcem. A pak se jednoho dne probudíte a zjistíte, že to, co jste budovali, už neexistuje. Zůstala jen prázdná schránka s novým názvem.
Strana, kterou byste nepoznali
Sociální demokracie prošla za poslední roky proměnou, kterou si její zakladatelé nedokázali představit ani v nejhorším snu. Z masové strany s desítkami tisíc členů se stal spolek, který by na celostátním sněmu naplnil sotva větší sál.
Přejmenování na SOCDEM mělo být symbolem obrody. Místo toho se stalo symbolem ztráty identity. Staří členové se v nové značce nepoznávali. Noví nepřicházeli. A ti, kteří zůstávali z loajality — jako právě Sklenák — postupně zjišťovali, že jejich věrnost nikoho nezajímá.
Sklenák přitom nebyl žádný řadový člen. Byl místopředsedou strany. Vedl poslanecký klub. Patřil k lidem, bez kterých by strana v mnoha klíčových momentech nemohla fungovat. A přesto se cítil ponížen. To vypovídá o stavu uvnitř strany víc než jakýkoliv průzkum.
Když odcházejí i ti nejvěrnější
V politice platí nepsané pravidlo — stranu neopouštějí jako první kariéristé a příležitostní členové. Ti odejdou hned, jak zavětří problém. Poslední odcházejí ti, kteří věřili nejvíc. A právě to dělá Sklenákův odchod tak výmluvným.
Není sám. V posledních měsících a letech opustila SOCDEM celá řada dlouholetých členů, kteří kdysi tvořili páteř strany. Každý z nich měl své důvody. Ale všechny spojuje jedno — pocit, že strana, do které vstupovali, přestala existovat dávno předtím, než ji formálně opustili.
Roman Sklenák teď stojí před otázkou, co dál. Po 28 letech stranického života je najednou politicky bez domova. Ale soudě podle jeho slov — úleva z odchodu převážila nad bolestí z rozchodu.
A co říkáte tomu vy?
Dokážete si představit věnovat něčemu 28 let života — a pak to celé opustit? Máte podobnou zkušenost s tím, že jste něčemu věřili tak dlouho, až vás to nakonec zradilo? Napište do komentářů. A sdílejte — protože tenhle příběh není jen o politice. Je o loajalitě, zklamání a odvaze říct dost.
Zdroje
