Obsah článku
Česko má problém, o kterém se mluví nejen doma, ale i v zahraničí. Prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš se nemohou shodnout na tom, kdo z nich pojede na červnový summit NATO v Haagu. Co vypadalo jako diplomatická neshoda, přerostlo v ústavní přetahovanou, která nemá v novodobé české historii obdoby.
Dva muži, jedno křeslo
Summit NATO v Haagu, naplánovaný na 24.–25. června 2025, patří mezi nejdůležitější mezinárodní jednání roku. Bude se jednat o budoucnosti alianční obrany, o válce na Ukrajině a o navyšování výdajů na obranu. Česká republika na něm pochopitelně musí mít zastoupení na nejvyšší úrovni. Otázka zní: kdo to bude?
Prezident Petr Pavel považuje účast na summitu NATO za svou přirozenou kompetenci. Je hlavou státu, bývalým předsedou Vojenského výboru NATO a v oblasti bezpečnostní politiky má nesporný mezinárodní kredit. Ústava České republiky v článku 63 říká, že prezident zastupuje stát navenek a sjednává mezinárodní smlouvy. Z tohoto pohledu dává jeho nárok smysl.
Na druhé straně stojí premiér Andrej Babiš, jehož vláda má podle ústavy výkonnou moc v zahraniční politice. Babiš argumentuje tím, že právě vláda formuluje zahraniční a bezpečnostní strategii země a že summit NATO není ceremonální záležitost, ale pracovní jednání, kde se přijímají konkrétní závazky. Ty pak musí plnit právě vláda, nikoli prezident.
Co říká ústava — a co neříká
Podstata sporu tkví v tom, že česká ústava tuto situaci jednoznačně neřeší. Článek 63 přiznává prezidentovi právo zastupovat stát navenek, ale většina jeho rozhodnutí v zahraniční politice vyžaduje kontrasignaci — tedy spolupodpis předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády. Zároveň článek 67 stanoví, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci.
V praxi se proto v minulosti česká delegace na summity NATO řešila dohodou. Někdy jel prezident, jindy premiér, občas oba. Za éry Miloše Zemana a Andreje Babiše v jeho první vládě tuto otázku vyřešil pragmatismus — oba politici se v zásadě shodovali na tom, kdo kdy kam pojede. Současná situace je jiná. Pavel a Babiš mají odlišné představy o směřování české zahraniční politiky a jejich vzájemný vztah je napjatý.
Proč je tento spor jiný než předchozí neshody
Česká politika zažila spory mezi Hradem a Strakovkou už dříve. Václav Klaus se přetahoval s premiéry o vliv na evropskou politiku, Miloš Zeman měl konflikty s vládou Bohuslava Sobotky. Tentokrát je ale situace vyhrocenější z několika důvodů.
Za prvé, jde o NATO — tedy o jádro české bezpečnostní architektury v době, kdy na evropském kontinentu probíhá válka. Za druhé, oba aktéři mají silnou osobní motivaci: Pavel chce potvrdit svou pozici respektovaného bezpečnostního experta, Babiš chce ukázat, že jeho vláda drží otěže zahraniční politiky pevně v rukou. Za třetí, spor se odehrává na očích spojenců, kteří si všímají, že Česko nevysílá jednotný signál.
Diplomatické zdroje z Bruselu podle informací několika českých médií naznačují, že organizátoři summitu očekávají účast hlav států nebo předsedů vlád — ale formát připouští obojí. V praxi na summity NATO jezdí z různých zemí různí představitelé. Z Francie tradičně prezident, z Německa kancléř, z Polska to bývá prezident i premiér.
Co z toho plyne pro běžného občana
Na první pohled se může zdát, že spor dvou politiků o to, kdo se ukáže na mezinárodní konferenci, je odtržený od každodenních starostí. Opak je pravdou. Na summitu NATO se budou řešit otázky, které se přímo dotýkají peněženek i bezpečnosti českých občanů.
Jedním z hlavních témat bude navýšení obranných výdajů členských zemí. Už dnes se hovoří o tom, že aliance bude požadovat zvýšení na 3,5 % HDP. Pro Česko by to znamenalo desítky miliard korun navíc ročně, které by musely přijít z rozpočtu — tedy z daní. Kdo a jak bude tyto závazky vyjednávat, má přímý dopad na to, kolik peněz zbude na zdravotnictví, školství nebo sociální služby. V souvislosti s dopady na rodinné rozpočty se vyplatí sledovat i aktuální vývoj cenových stropů na paliva, protože i ty odrážejí širší politická rozhodnutí.
Dalším bodem jednání bude pokračování podpory Ukrajiny. Česko patří mezi nejaktivnější spojence Kyjeva a postoj, který zástupce země na summitu zaujme, ovlivní další směřování této podpory.
Kdo má nakonec pravdu?
Ústavní právníci se v názorech rozcházejí. Jan Kysela z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v minulosti opakovaně upozorňoval, že česká ústava je v otázce dělby zahraničněpolitických kompetencí mezi prezidentem a vládou úmyslně vágní — počítá s tím, že obě strany najdou shodu. Pokud ji nenajdou, ústava nenabízí jednoznačného arbitra.
Teoreticky by mohl spor posoudit Ústavní soud, ale v praxi se na něj s takovou otázkou zatím nikdo neobrátil. A i kdyby se obrátil, rozhodnutí by pravděpodobně nepřišlo včas před summitem.
Realisticky vzato existují tři scénáře. První: Pavel a Babiš se dohodnou a pojedou oba, každý s jasně vymezenou rolí. Druhý: jeden z nich ustoupí — pravděpodobně ten, kdo by z trvání na svém pozici vyšel hůř mediálně. Třetí: oba budou trvat na svém a Česko vyšle na summit zmatený signál, což poškodí jeho pověst spolehlivého spojence.
Precedent pro budoucnost
Ať už spor dopadne jakkoli, vytvoří precedent. Pokud Pavel prosadí svou účast bez souhlasu vlády, posílí tím prezidentské pravomoci v zahraniční politice na dlouhá léta dopředu. Pokud naopak ustoupí Babišovi, přijme tím fakticky podřízené postavení hlavy státu v zahraničněpolitických otázkách.
Pro občany je to připomínka, že ústava není neměnný text, ale živý dokument, jehož výklad se formuje v reálných politických střetech. A že i zdánlivě abstraktní otázky typu „kdo zastupuje Česko navenek“ mají velmi konkrétní důsledky. Podobně jako zdánlivě vzdálená rozhodnutí pojišťoven mohou mít dramatický dopad na život jednotlivce — jak ukazuje případ Marty, které pojišťovna odmítla zaplatit léčbu.
Co sledovat v příštích dnech
Klíčové bude, zda se oba politici sejdou k osobnímu jednání. Dosud komunikovali převážně přes média a tiskové mluvčí, což je postup, který konflikty spíš eskaluje, než řeší. Signálem ke kompromisu by bylo společné prohlášení, ve kterém by jasně popsali, kdo a v jaké roli bude Česko v Haagu zastupovat.
Sledujte také reakce ze zahraničí. Pokud se k české roztržce začnou vyjadřovat spojenci, tlak na rychlé řešení dramaticky vzroste. NATO funguje na principu jednoty a žádná členská země si nemůže dovolit vypadat nekoordinovaně v době, kdy aliance čelí největším bezpečnostním výzvám za posledních třicet let.
Jedno je jisté: ať pojede kdokoli, měl by jet s jasným mandátem a jednotnou pozicí. Česko si nemůže dovolit, aby ho na nejdůležitějším bezpečnostním fóru světa zastupoval někdo, jehož legitimitu zpochybňuje druhá hlava státní moci. To by nebyl jen diplomatický trapas — to by byla bezpečnostní riziko.
Zdroje
