Obsah článku
Budapešť se stala dějištěm akce, která jasně ukázala, kam míří část středoevropské politiky: konference CPAC přivítala jména jako Andrej Babiš, Robert Fico nebo Mateusz Morawiecki, zatímco Viktor Orbán přednesl radikální projev plný chvály na Donalda Trumpa. Nejde jen o ideologické sblížení – za budováním této krajně pravicové koalice stojí i konkrétní politické zájmy, především Orbánův boj o přežití před maďarskými parlamentními volbami v roce 2026.
Co je CPAC a proč se koná v Budapešti?
Konference CPAC vznikla původně jako platforma americké Republikánské strany. V posledních letech se však proměnila v globální setkávání radikálně pravicových politiků a jejich příznivců. Do Evropy ji přivedla maďarská Nadace pro základní práva – organizace financovaná přímo Orbánovou vládou. Letošní ročník měl podle komentátorů jasně evropské zaměření: Orbán chce shromáždit spojence, kteří by mu pomohli čelit případným sankcím ze strany Evropské unie.
Maďarský premiér ve svém úvodním projevu označil Trumpův návrat do Bílého domu za „největší comeback západního světa“ a vyzval k obdobné změně i v Evropě. Trump se k účastníkům přihlásil přes videohovor.
Proč Orbán potřebuje spojence právě teď?
Po patnácti letech u moci čelí Orbán doma sílícímu odporu. Opoziční hnutí vedené bývalým členem jeho vlastní strany Fidesz, Péterem Magyarem, v průzkumech veřejného mínění aktuálně vedlo před vládní koalicí Fidesz-KDNP o 6 až 8 procentních bodů. To je pro Orbána před volbami v roce 2026 znepokojivý signál. Maďarská vláda v reakci na to přistoupila k sérii opatření omezujících opoziční politiky, nezávislá média i nevládní organizace. Jedním z prvních důsledků byl zákaz červnového pochodu LGBTQI+ Pride v Budapešti, odůvodněný „ochranou dětí“. Vláda zároveň začala měnit volební pravidla a přesměrovávat státní prostředky směrem k potenciálním voličům Fideszu.
Na situaci zareagovalo dvacet členských států EU, které vydaly společné prohlášení vyzývající Orbána k revizi nových zákonů. Zároveň vyzvaly Evropskou komisi, aby v případě nečinnosti použila dostupné nástroje na ochranu právního státu.
Brusel zadržuje Maďarsku přes půl bilionu korun
Napětí mezi Maďarskem a Evropskou unií není nové. Evropský parlament zahájil postup podle článku 7 Smlouvy o EU již v roce 2018, a to kvůli obavám o nezávislost soudnictví a svobodu médií. Rada EU od té doby záležitost projednala osmkrát, přesto dosud nevyzvala členské státy k hlasování o sankcích. To se však může změnit – EU již Maďarsku zadržuje více než 20 miliard eur ze strukturálních fondů, což představuje přes půl bilionu korun. Případné navýšení této částky by pro Orbána před volbami znamenalo vážný politický problém.
Právě proto je pro maďarského premiéra tak zásadní budovat koalici, která by dokázala jakékoli sankční kroky EU zablokovat nebo alespoň zkomplikovat.
Babiš, Fico a Morawiecki: spojenci z nutnosti
Účast Andreje Babiše, Roberta Fica a Mateusza Morawieckého na budapešťské konferenci nebyla náhodná. Orbán na akci Babiše přímo oslovil slovy „Čekáme tě zpět, Andreji“, čímž dal najevo, jak moc mu na tomto spojenectví záleží. Ačkoli ANO ani PiS nejsou součástí Orbánovy frakce Patriotů v Evropském parlamentu, jsou to spojenci, na nichž Orbán stále více staví. Ke skupině zemí, které odsoudily nejnovější maďarské kroky k autoritářství, se zatím nepřipojily vlády Bulharska, Chorvatska, Itálie, Polska, Rumunska ani Slovenska – a to Orbánovi vyhovuje.
Prostřednictvím CPAC, visegrádské skupiny a parlamentní frakce Patriotů se snaží vytvořit blok, který by EU ztížil přijímání jakýchkoli protiopatření. Orbánův sen o „obsazení Bruselu“ a vyvolání evropského „tornáda slušnosti“ tak není jen rétorikou – je to politická strategie s konkrétními cíli a konkrétními aktéry.
Jak silná tato koalice skutečně je?
Orbán si v prostředí evropské krajní pravice vybudoval výjimečné postavení: opakovaně vyhrává volby, nabízí ideologické vzory a investuje značné prostředky do budování panevropské sítě. Jeho slabinou je ale omezená váha Maďarska jako relativně malého státu a postupná radikalizace, která ho vzdaluje od evropského mainstreamu. Ostatně zkušenost s Giorgií Meloniovou ukazuje, že krajně pravicoví politici, jakmile se dostanou k reálné moci, mají tendenci se od Orbána distancovat. Zda se tento vzorec zopakuje i u dalších jeho spojenců, ukáže čas – a především výsledky voleb v roce 2026.
