Obsah článku
Leoš Mareš přišel o babičku z matčiny strany, paní Libuši Havránkovou, která zemřela ve věku 94 let. Zprávu ale moderátor veřejnosti neřekl – a to téměř celý rok. Až v pořadu České televize Talk show Na jednoho se s tím svěřil naplno.
„Babička loni odešla. Víte, že jsem to ještě nikomu neřekl, že odešla babička? Nechával jsem si to pro sebe, nechtěl jsem o tom mluvit,“ řekl dnes padesátiletý moderátor s patrným smutkem v hlase.
Rok tichého smutku
Rozhodnutí Leoše Mareše mlčet nebylo náhodné. Smrt blízkého člověka je věc hluboce osobní a Mareš zjevně nepotřeboval, aby se stala tématem bulvárních titulků. Nechal si bolest pro sebe – a to i přesto, že jako veřejně známá tvář žije velkou část svého života na očích.
Teprve přímý rozhovor v televizním pořadu ho přiměl promluvit. Ne proto, že by se chtěl vypovídat, ale spíš proto, že téma přišlo přirozeně – a on mu tentokrát neuhýbal.
Babičce se zhoršovala paměť
O stavu babičky Libuše mluvil Mareš otevřeně ještě přibližně dva roky před její smrtí – tehdy v Ranní show na Evropě 2. Popisoval návštěvy, při nichž ho paní Havránková přestávala poznávat. Vzal s sebou i svou dceru, babiččinu pravnučku, a babička se ptala, kdo to dítě vlastně je. Když jí to Mareš vysvětloval, nechápala – a zapomínala vzápětí.
„Zeptá se mě třeba, co je to za dítě. Nechápe to. Řeknu jí: ‚To je dcera.‘ A ona: ‚Ty máš dceru?‘ Přitom jsme tam byli tolikrát,“ svěřil se tehdy moderátor. Bylo to bolestné sledování člověka, jak pomalu mizí – přestože tělesně ještě žil.
94 let a odchod, který Mareš neoznámil
Paní Libuše Havránková se dožila úctyhodných 94 let. Odešla v loňském roce, Mareš ale datum ani okolnosti blíže neupřesnil. Ani to není překvapivé – moderátor si evidentně střeží hranici mezi tím, co patří divákům, a tím, co zůstává rodině.
Smutek, který rok nosil v sobě, nakonec vyslovil jen jednou větou. A možná to tak stačilo.
Veřejná tvář, soukromá bolest
Leoš Mareš patří k nejznámějším tvářím české zábavy. Moderuje, komentuje, vtipkuje – a přitom si zároveň pečlivě chrání to, co považuje za skutečně své. Smrt babičky byla pro něj zřejmě jeden z momentů, které prostě nepatří na titulní stránku.
Že to nakonec řekl sám, vlastními slovy a ve chvíli, kterou si zvolil, o něm vypovídá víc než jakýkoli spekulativní titulní článek.
Proč to lidé pochopí
Reakce veřejnosti na jeho přiznání byly převážně chápavé. Ztráta prarodiče – zvláště tehdy, když jste ho léta sledovali, jak postupně ztrácí sám sebe – je jiný druh smutku než náhlé úmrtí. Je pomalý, vyčerpávající a těžko popsatelný.
Mareš o tom nemluvil, protože nemusel. A když mluvil, bylo to upřímné – bez snahy o soucit nebo pozornost. Možná právě proto to zasáhlo.
