Obsah článku
Devítiletý Honzík Nejedlý vyšel v lednu 1998 z domu v pražském Podolí. Šel jen za kamarádem, 300 metrů daleko. Nikdy tam nedorazil a nikdy se nevrátil domů. Po 27 letech po něm není ani stopa.
Chybělo mu pouhých sto metrů
Byla to obyčejná lednová sobota. Honzík se doma nudil, a tak přemluvil maminku, aby ho pustila za kamarádem hrát počítačové hry. Vzdálenost? Pár minut chůze. V pět měl být zpátky na večeři.
Poslední člověk, který Honzíka viděl živého, byl místní pediatr. Venčil zrovna psa. „Ahoj, kam jdeš?“ zeptal se chlapce. Ten vesele odpověděl, že za kamarádem. V tu chvíli byl Honzík pouhých sto metrů od kamarádova domu.
Těch sto metrů už nikdy neušel. A právě tato vzdálenost navždy změnila životy celé rodiny.
Frekventovaná ulice, stovky lidí — a nikdo nic neviděl
Honzík nezmizel na odlehlém místě. Zmizel na rušné pražské ulici, kde denně projdou a projedou stovky lidí. Přesto po něm nezbyla jediná stopa. Žádný svědek, žádný důkaz, žádné vodítko.
Když chlapec nedorazil v domluvený čas domů, rodiče nejdříve obvolali všechny jeho kamarády. Prohledali okolí. Večer už vyděšení volali policii. Ta začala pátrat okamžitě — ale marně. Po Honzíkovi se doslova slehla zem.
Pátrací akce, jakou Praha nezažila
Rozjela se obrovská pátrací akce. Nad Podolím, Motolem a Barrandovem létal vrtulník s termovizí. Říční policie den co den prohledávala Vltavu. Stovky policistů i dobrovolníků pročesávaly branické skály, podzemní štoly, ve kterých za okupace Němci ukrývali munici.
Po Honzíkovi bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Hledal ho i Interpol. Po celé Praze visely plakáty s jeho fotografií.
Rodiče nabídli odměnu sto tisíc korun za jakékoli informace. Později částku navýšili na milion — peníze jim nabídla sousedka, která na tom byla finančně lépe. Ale ani milionová odměna nikoho nepřiměla promluvit. Buď nikdo nic nevěděl, nebo nikdo nic říct nechtěl.
Vědmy, senzibilové a teorie, které nikam nevedly
Rodinu kontaktovali nejrůznější vědmy a senzibilové. Honzíkovi rodiče byli k takovéhle pomoci skeptičtí. Ale v zoufalství viděli naději i v nich. Nic z toho ale nevedlo k nalezení jejich syna — živého ani mrtvého.
Teorií o tom, co se s Honzíkem stalo, existovalo a stále existuje mnoho. Vražda? Únos? Pedofilové? Mezinárodní gang obchodující s dětmi? Žádná z těchto verzí ale nikdy nebyla podložena jediným důkazem.
Podobně záhadné okolnosti provázejí i jiné české příběhy, které se nikdy plně nevyjasnily — například smrt Františka Husáka, jenž celý život tajil jedno a jeho odchod zůstává záhadou.
Otec zasvětil pátrání zbytek života
Honzíkův tatínek se nikdy nevzdal. Zasvětil hledání syna celý zbytek svého života. Věřil, že jednou svého kluka znovu obejme. Tu šanci už ale nedostal — zemřel v roce 2014 na rakovinu plic.
Maminka naději nejspíš ztratila. Žije dál s bolestí, kterou nedokáže popsat žádná slova. Jednou ale přece jen promluvila: „Nikdy se s tím nesmířím… Ten den v kalendáři vždycky zaškrtám černou lihovkou.“
Pomněnkový den — aby se nezapomnělo
Každý rok 25. května si celý svět připomíná ztracené a dosud nenalezené děti. Říká se tomu Pomněnkový den. Je to den pro rodiče, kteří roky marně pátrají. Den pro ty, po nichž zůstává jen jediná otázka: „Kam zmizelo mé dítě?“
V Česku je Honzík Nejedlý nejznámějším případem zmizelého dítěte. Letos by mu bylo 37 let. Je někde? Žije? Má rodinu? Nebo jeho příběh skončil ten lednový den v roce 1998 na ulici v Podolí?
Odpověď nezná nikdo. Ani po 27 letech.
Pokud vás příběhy nevyjasněných zmizení a osudů zasahují, sdílejte tento článek. Možná někdo přece jen ví víc, než si myslíme.
Zdroje
