Obsah článku
Začátek září přinesl dva soudní verdikty, které českou veřejností otřásly – každý svým vlastním způsobem. Jana Nagyová, někdejší klíčová postava Agrofertu a dnes europoslankyně, byla odsouzena v kauze Čapí hnízdo. Ve stejném týdnu byl Tomio Okamura spolu se svojí stranou SPD osvobozen v kauze kontroverzních předvolebních billboardů. Dva výsledky, dva koaliční partneři, jeden zásadní otazník: funguje česká justice skutečně nezávisle?
Co přesně soudy rozhodly?
Vrchní soud potvrdil odsouzení Jany Nagyové v kauze, která se táhne kolem dotační kauzy Čapí hnízdo – a jejíž výsledek, jak přiznávají i mnozí právní pozorovatelé, nebyl pro zasvěcené žádným překvapením. Andrej Babiš se jako čelní figura celé věci momentálně skrývá za poslaneckou imunitou, která mu brání v trestním stíhání. Nagyová mezitím skončila na postech europoslankyně.
Ve stejném týdnu padl osvobozující rozsudek v případu SPD a jejich kampaně s plakáty zobrazujícími tmavého muže s nožem a sloganem narážejícím na lékaře ze zahraničí. Soud dospěl k závěru, že ačkoliv byly plakáty pro mnoho lidí odpudivé, nepřekročily hranici protiprávnosti. Svoboda slova, byť nepříjemná, stále platí i pro výroky, se kterými zásadně nesouhlasíme.
Dva různé výsledky – důkaz nezávislosti, nebo zmatku?
Paradoxně právě tato dvojice rozsudků může sloužit jako argument pro nezávislost soudů. Kdyby justice fungovala jako politický nástroj jedné strany, těžko by ve stejném týdnu odsoudila spojenkyni jednoho koaličního partnera a zároveň osvobodila druhého. Okamura si to podle některých komentátorů musí sám připustit – a mohl by o tom pohovořit se svým koaličním partnerem Babišem, který nezávislost soudů vyzdvihuje jen tehdy, když mu verdikty vyhovují.
Babiš totiž po odsuzujícím rozsudku opět vytáhl přirovnání k padesátým létům, kdy soudy fungovaly jako prodloužená ruka totalitní moci. Jenže taková rétorika má háček: pokud by justice skutečně fungovala politicky, bylo by osvobození Okamury – Babišova spojence – těžko vysvětlitelné.
Svoboda slova: kde je ta hranice?
Osvobozující rozsudek v kauze SPD vyvolal bouřlivou debatu i mezi lidmi, kteří jinak s Okamurovou politikou nesouhlasí. Zaznívají přinejmenším dva typy námitek. První říká, že takový verdikt de facto normalizuje agresivní a rasisticky laděnou předvolební kampaň – a posouvá hranici toho, co je ve veřejném prostoru společensky přijatelné.
Druhý pohled ale upozorňuje, že snaha trestat verbální a vizuální politické projevy cestou trestního práva je přinejmenším dvojsečná. Trestní zákoník je silný nástroj a jeho použití na politický projev – byť odporný – může mít dlouhodobé dopady na svobodu vyjadřování obecně. Odpudivé a protiprávní prostě nejsou automaticky synonyma. Kde přesně ta hranice leží, je otázka, na níž si společnost musí odpovědět sama – nejlépe u volební urny, ne u soudní stolice.
Kdo vlastně Okamuru „normalizoval“ jako politika?
Zazněl i jeden zásadní argument, který přesahuje rámec soudní síně. Tomio Okamura se stal předsedou Poslanecké sněmovny – a ten krok neudělal žádný soud, ale Andrej Babiš, když se rozhodl se SPD koalovat a Okamuru do této funkce podpořit. Stalo se tak přesto, že Okamura od roku 2014 opakovaně zpochybňoval romský holokaust a jeho strana dlouhodobě stavěla kampaně na vylučování a strachu. Pokud tedy někdo přispěl k tomu, že je Okamura dnes vnímán jako standardní politická figura, byl to Babiš – dávno před jakýmkoliv soudním rozhodnutím.
Co si z toho odnést?
Česká justice není dokonalá – žádná není. Průtahy, mediální tlak i politická rétorika kolem soudních procesů zkomplikují práci soudcům v jakékoliv demokracii. Přesto letošní září přineslo verdikty, které jdou těžko vysvětlit jako koordinovaný politický záměr. Jeden koaliční partner byl odsouzen, druhý osvobozen. To samo o sobě stojí za zamyšlení.
Skutečná debata o nezávislosti justice by ale neměla začínat ani končit u toho, zda nám konkrétní rozsudek vyhovuje. Nezávislé soudy jsou totiž základem právního státu – a právě v momentech, kdy vydají verdikt, který se nám nelíbí, se ukáže, jestli jim opravdu věříme, nebo jestli je chceme jen tehdy, když rozhodnou „správně“.
