Obsah článku
Valérie Zawadská má za sebou desítky let na jevišti, před kamerou i v dabingovém studiu. Přesto 19. září oslavené osmašedesáté narozeniny nepřinesly klid ani zasloužený odpočinek. Herečka stále dře – a otevřeně říká proč: státní důchod, který dostává, na normální život prostě nestačí.
Z penze to nevyjde, říká bez okolků
Zawadská je ročník 1958, takže starobní důchod už pobírá. Díky tomu, že vychovala dva syny, mohla navíc odejít o něco dřív. To by mohlo znít jako výhoda – jenže herečka sama přiznává, že je to spíš na pováženou. „Z toho se vyžít nedá, i kdyby člověk nevím co dělal,“ řekla bez vytáček pro Super.cz. Výrok, který zní povědomě milionům Češek v podobné životní situaci.
Právě proto je její pracovní kalendář na podzim 2025 i v roce 2026 stále plný. Zawadská objíždí republiku s tragikomedií Nejstarší řemeslo, ve které hraje po boku Zuzany Slavíkové, Veroniky Gajerové, Michaely Dolinové, Jany Švandové a Kateřiny Macháčkové. Inscenace o pětici stárnoucích prostitutek má naplánovaná představení i na podzim příštího roku.
Práce není jen o penězích
Bylo by ale zjednodušující říct, že Zawadská hraje čistě z nutnosti. Jeviště a kontakt s diváky jsou součástí jejího života od mládí a po čtyřech desetiletích kariéry by se jich vzdávala jen těžko. Herectví pro ni není zaměstnání s odchodem do důchodu – je to způsob bytí.
Sama přitom v minulosti s nadsázkou přiznala, že pracovat musí i proto, aby si mohla dovolit cigarety, které ze svého života nikdy úplně nevyloučila. Její otevřenost – o věku, financích i vlastních neřestech – je přesně to, čím se od mnoha kolegů liší.
Hlas, který nejdřív nechtěla
Paradoxem Zawadské kariéry je, že právě to, čím je dnes nejznámější, ji při studiích na pražské DAMU málem odradilo. Když se poprvé slyšela ze záznamu, hluboké, lehce chraplavé zabarvení hlasu ji vůbec nenadchlo – pochybovala dokonce o tom, že by se dabingem mohla kdy živit.
Nakonec se ten hlas stal jejím největším poznávacím znamením. Během let propůjčila svůj nezaměnitelný hlas Claudii Cardinale, Sophii Lorenové, Goldie Hawnové, Sigourney Weaverové nebo Whoopi Goldbergové. Divákům sedícím doma u televize je navíc dobře známá jako český hlas Peggy Bundové ze slavného sitcomu Ženatý se závazky.
Kuriozitou zůstává film Kočka: když bylo Zawadské kolem třiceti, namluvila Simone Signoretovou, jež byla o několik desetiletí starší. Hlas dokázal překlenout výrazný věkový rozdíl tak přesvědčivě, že si toho diváci ani nevšimli. Za práci v dabingu i na divadle opakovaně získala ceny TýTý a Ceny Františka Filipovského.
Cesta k herectví nebyla přímá
Zawadská vyrůstala na různých místech Moravy, přitahovaly ji recitace a dramatické kroužky. Na brněnskou JAMU se napoprvé nedostala; uspěla až na pražské DAMU. Po škole nastoupila do Západočeského divadla v Chebu, pak působila v Městských divadlech pražských. Od devadesátých let pracuje jako samostatná umělkyně.
Za tu dobu se objevila ve filmech a televizních projektech jako Saturnin, Lev s bílou hřívou, Zámek v Čechách, Snowboarďáci nebo Špindl 2. Přesto si ji veřejnost spojuje především s dabingem – oblastí, o které sama vždy říkala, že je jen jednou součástí herecké profese, nikoli celkem.
Zdraví ji donutilo zpomalit – ale jen trochu
V roce 2010 ji potkal vážný zánět slinivky a následná operace. Ten zásah ji přiměl přehodnotit životosprávu: začala pečlivěji hlídat jídelníček a omezila alkohol i kouření. Cigarety ale ze svého života úplně nevyřadila – a netají se tím.
Právě tato přímočarost je na Zawadské osvěžující. O svém věku, zdravotních komplikacích ani finanční situaci nemluví tak, jako by bylo nutné je skrývat. Říká věci tak, jak jsou – a to je v době vyleštěných mediálních obrazů celebrity vzácnost.
Zawadská má dva syny, které přivedla na svět poměrně pozdě – prvního ve 36 letech, druhého krátce před čtyřicítkou. Dlouhá léta kombinovala rodinný život s náročnou hereckou kariérou po boku svého dlouholetého partnera, muzikanta Romana Kříže.
Babičkou se zatím nestala. Podle svých dřívějších slov na syny netlačí a rozhodnutí nechává výhradně na nich. Stejný přístup bez zbytečného dramatu, jaký uplatňuje i v otázce vlastního důchodu.
