Obsah článku
Petr Janda, zpěvák a frontman legendárního Olympicu, si na premiéře dokumentu o kapele Oasis v pražské Lucerně vysloužil otázku, která zabolela. Bratři Gallagherovi po patnácti letech zakopali válečnou sekeru – a novináři se přirozeně zeptali, zda by k podobnému smíření mohlo dojít i v rodině Jandových. Odpověď byla jednoznačná: zatím ne.
„Možná by se dalo říct, že jsem taky pohádaný s bráchou. To je snad jediná inspirace,“ svěřil se Janda v rozhovoru pro eXtra.cz. A hned dodal, že na rozdíl od slavných Britů se jejich rodinný spor stále nedaří zahladit. „Pořád to trvá. Bohužel, tam se to nepovedlo dát dohromady.“
Jak se jeden dům stal jablkem sváru
Zárodek celého konfliktu leží v restitucích. Po otci Jandových přišel na řadu činžovní dům, jehož vyřízení vzal na starost nejmladší z bratrů – Slávek Janda. Zbývající dva sourozenci, Petr a Jiří, mu tehdy věřili. Jenže dům nakonec skončil zapsaný jen na Slávkovo jméno. Petr a Jiří ho od té doby otevřeně obviňují, že je připravil o jejich podíl.
Spor táhne se přes dvacet let a zdaleka nešlo jen o papíry u notáře – rozdělil celou rodinu na dva nesmiřitelné tábory. Slávek Janda je sám muzikant, stejně jako jeho starší bratr, takže jejich cesty se v hudebním světě čas od času kříží, a přesto spolu zřejmě nekomunikují.
Proč usmíření stále není na obzoru
Příběh Oasis byl v tomto ohledu neobvyklý – Liam a Noel Gallagherovi dokázali přeskočit stín let veřejného haštění, vzájemných urážek i soudních sporů. Petr Janda to oceňuje, ale paralelu ke své situaci vidí jen v jednom: v existenci samotného sporu. V tom, zda by mohl přijít podobný zvrat, byl zdrženlivý.
„Pořád to trvá,“ zopakoval Janda bez jakéhokoliv náznaku, že by se situace měla brzy změnit. Po více než dvou dekádách je zřejmé, že ani čas sám o sobě nestačí na to, aby zahladil pocit křivdy z věci, která se dotýká rodinného majetku a důvěry.
Olympic dál hraje, Janda dál vzpomíná
Rodinné neshody jsou ovšem jen jednou stránkou Jandova života. Olympic, který letos slaví desítky let existence, prošel za tu dobu řadou turbulencí. Janda přiznal, že ze šedesátých let, kdy kapela zažívala první velkou vlnu slávy, si leccos prostě nepamatuje. „Na některý si právě nevzpomínám vůbec,“ řekl s nadhledem a dodal, že tehdy uměl pořádně rozjet. „To jsem se ráno divil, kde jsem vůbec.“
Druhá velká éra přišla podle jeho slov v roce 1995, kdy se Olympic znovu nastartoval. „Tak to bylo druhý dějství,“ popsal Janda. Sám sebe přesto za vášnivého pařmena nepovažuje – prozradil, že jakmile začalo svítat, přicházela nervozita, ne touha pokračovat.
