Obsah článku
Hliníkový tácek, bublinková limonáda z výčepu a kuchařka, která vám nabírala jako nikomu jinému. Školní jídelna v ČSSR byla svět sám pro sebe. Kolik z těchto deseti věcí si vybavíte?
Stačí vyslovit dvě slova — školní jídelna — a celá generace se přenese zpátky do dětství. Vůně přepáleného tuku, cinkání příborů, tlačenice u okénka. Některé z těch věcí dnes děti neznají. A jedna z nich by v dnešních jídelnách vůbec neprošla.
1. Hliníkový tácek s přihrádkami
Byl těžký, studený a při každém položení na stůl zarachotil tak, že se otočila půlka jídelny. Hliníkový tácek s oddělenými přihrádkami — na polévku, hlavní jídlo, přílohu a kompot. Žádné talíře, žádné keramické nádobí. Jen ten nesmrtelný kus kovu, který přežil generace žáků.
Dnes byste ho našli spíš na bleším trhu než ve škole. Některé přihrádky byly tak mělké, že se omáčka přelévala do kompotem. A to byl přesně ten moment, kdy jste věděli — oběd bude zase dobrodružství.
2. Buchtičky se šlehačkou
Nebyly to buchtičky a nebyla to šlehačka. Ale všichni tomu tak říkali. Malé, gumovité kousky těsta plavaly v sladkém vanilkovém krému, který měl s pravou šlehačkou společné asi tolik co Trabant s Mercedesem. A přesto — tohle jídlo mělo ve školní jídelně status svátku.
Když se na jídelním lístku objevily buchtičky, věděli jste to ještě před vstupem do jídelny. Vůně vanilky pronikala chodbou. Kdo přišel pozdě, dostal menší porci. A to byla tragédie.
3. Bublinková limonáda z výčepu
Žádné PET lahve, žádné džusy. Na konci výdejního pultu stál chromový výčep, ze kterého tekla sycená voda. Někdy s příchutí citrónu, někdy s příchutí „něčeho“. Občas prostě jen perlivá voda, která chutnala lehce po kovu.
Kelímky byly buď skleněné (a sdílené), nebo plastové. O hygieně se moc nepřemýšlelo. Hlavně že to šumělo. Mimochodem — ze stropu kuchyně visel igelitový pytel. Co z něj kapalo? I tohle patřilo k éře domácí vynalézavosti.
4. Kuchařky v bílých čepcích
Měly ruce jako svěráky a naběračku používaly s přesností chirurga. Kuchařky v školních jídelnách ČSSR byly instituce. Znaly každé dítě. Věděly, kdo jí málo, kdo si přidává a kdo schovává maso pod přílohu.
Bílý čepec a plášť — to byla jejich uniforma. Žádné jmenovky, žádné firemní polokošile. Prostě bílá od hlavy po paty. A ten pohled, kterým vás propalily, když jste chtěli nechat jídlo — ten byste nechtěli zažít znovu.
5. Povinné dojedení porce
A tady je ta věc, která by dnes neprošla. V mnoha školních jídelnách platilo nepsané (a někde i psané) pravidlo — jídlo se nejí. Kdo nedojedl, dostal důtku, poznámku nebo minimálně veřejné pokárání před celou jídelnou.
Dnes by takový přístup narazil na dietology, psychology i rodiče. Tehdy to bylo normální. „Děti v Africe by za to byly rády“ — tuhle větu slyšela celá generace. Dodnes ji někteří opakují vlastním dětem, i když vědí, že je to nesmysl.
6. Ešusy a jídlonosiče
Kdo si nesl oběd domů, ten měl jídlonosič. Třípatrový, kovový, s obloučkem nahoře. Polévka dole, hlavní chod uprostřed, příloha nahoře. Nebo obráceně — nikdo si to vlastně nikdy přesně nepamatoval.
Na cestě domů se obsah spolehlivě promíchal. Otevřít jídlonosič doma znamenalo loterii. Někdy vypadla omáčka čistá, někdy polévka s knedlíkem. Ale vždycky to bylo teplé. To se musí uznat.
7. Kompot jako dezert
Broskvový, hruškový nebo třešňový. Kompot patřil ke školnímu obědu jako zvonění ke konci hodiny. Byl sladký, tekutý a vždycky ve skleněné misce. Někteří ho vypili jako první, jiní si ho nechávali na konec jako odměnu za přežití hlavního chodu.
Čerstvé ovoce? To se v jídelně objevovalo zřídka. Kompot byl král — levný, skladný a děti ho milovaly. Podobný pocit nostalgie vyvolá i filmový kvíz s městy v názvu — na téhle otázce padne každý.
8. Cedulka s jídelním lístkem za sklem
Visel u vchodu do jídelny v kovové vitríně. Ručně psaný, někdy na stroji, vždy na celý týden dopředu. Pátek byl postní — rybí prsty nebo smažený sýr. Pondělí bylo nejistota. Středa bývala překvapení.
Přečíst si jídelní lístek bylo ranní rituál. Někteří žáci podle něj plánovali celý den. Smažák ve středu? To se dalo přežít i nejhorší písemka z matiky.
9. Čaj z prášku v obrovském hrnci
Nebyl to čaj. Byl to horký nápoj neurčité barvy, který vzdáleně připomínal něco ovocného. Vyráběl se ve velkém — v padesátilitrovém hrnci, kde se rozpustil prášek, přidala se voda a výsledek se nalil do konvic.
Chuťově se pohyboval někde mezi sladkou vodou a lehce chemickým experimentem. Přesto ho všichni pili. Alternativa neexistovala. Leda ta bublinková voda z výčepu. Pokud máte rádi retro záhady, zkuste si filmový kvíz s městy v názvu — na této otázce padne 90 % lidí.
10. Koláč z plechu — řezaný na matematicky přesné díly
Jednou za čas se na tácku objevil bonus — koláč. Bublanina, makovec nebo tvarožník. Vždycky z obrovského plechu, vždycky nakrájený na identické obdélníky. Žádný kousek nebyl větší než druhý. Rovnost v praxi.
Ten koláč nebyl vynikající. Někdy byl suchý, někdy přeslazený. Ale byl navíc. A ve školní jídelně, kde se porcovalo na gramy, bylo „navíc“ jako výhra v loterii.
Proč na to dodnes vzpomínáme?
Školní jídelna v ČSSR nebyla restaurace. Jídlo nebylo gurmánské. Podmínky nebyly luxusní. Ale bylo to místo, kde celá generace jedla společně, den co den, rok co rok. A právě proto se do paměti zapsala tak hluboko.
Těch deset věcí spojuje miliony lidí. Stačí říct „buchtičky se šlehačkou“ a uvidíte úsměv na tváři každého, kdo vyrostl v Československu. Někdy není potřeba víc. Jako když Baroš prozradil, co ho na exekuci vytočilo nejvíc — i nepříjemné vzpomínky mají svou sílu.
Kolik z těchto deseti věcí si pamatujete? Napište do komentáře — a pošlete to někomu, kdo v té jídelně seděl vedle vás. Vsadíme se, že se na to taky pamatuje.
