Obsah článku
Říká se, že sebevědomí má člověk buď v genech, nebo ne. Psycholog Pavel Pařízek z platformy Terapie.cz ale tvrdí něco úplně jiného — a zároveň prozrazuje překvapivě jednoduchý způsob, jak u kohokoliv rozlišíte zdravou sebejistotu od narcistického ega.
Klíč je v tom, co člověk nedělá
„Zdravé sebevědomí se pozná především podle toho, co člověk nedělá,“ říká psychoterapeut Pavel Pařízek. Tahle věta zní jednoduše, ale zkuste se nad ní na chvíli zamyslet.
Člověk se zdravou sebejistotou netráví hodiny přemýšlením, jestli udělal správné rozhodnutí. Ve vztahu nebývá žárlivý a kontrolující. V práci se nebrání zpětné vazbě, jako by to byl osobní útok. Zdravé sebevědomí zkrátka šetří psychickou energii. Člověk ji nemusí spalovat na neustálé pochybnosti ani na obranu vlastního obrazu.
Kdy už je sebevědomí za hranicí?
Víc ale neznamená líp. Ani u sebevědomí. „Přehnaná vnitřní jistota se svými projevy blíží narcistickým rysům,“ upozorňuje Pařízek. Zároveň ale varuje před častým omylem — zaměňováním asertivity a schopnosti sebeprosazení za přehnané sebevědomí.
Rázný člověk, který jasně říká svůj názor, nemusí mít s narcismem nic společného. Hranice vede přes jednu jedinou schopnost — ochotu naslouchat věcným argumentům.
„Kdo zvládá věcnou argumentaci, ten sebevědomí přehnané nemá, i kdyby působil rázně. Kdo ji nezvládá a místo toho útočí, znevažuje nebo se uráží, ten už je za hranicí — bez ohledu na to, jak mírně mluví,“ vysvětluje psycholog.
Tohle je klíčový moment. Člověk může mluvit klidně a tiše — a přesto být narcista. A naopak, někdo může působit rázně a přitom mít naprosto zdravé sebevědomí. Rozhoduje reakce na protiargument, ne hlasitost projevu.
Dědí se sebevědomí po rodičích?
„Genetika hraje roli, ale menší, než se obvykle předpokládá,“ tvrdí Pařízek. Co se dědí, je temperament. Dítě s nižší vrozenou reaktivitou bývá přirozeně klidnější v situacích, kde jiné dítě prožívá nejistotu. To ale není totéž jako zdědit sebevědomí samotné.
Mnohem víc záleží na prostředí, které rodiče vytvářejí. A tady přichází zajímavý paradox — sebevědomí se „dědí“ nikoliv geneticky, ale prostřednictvím každodenní interakce.
Rodiče se zdravou sebejistotou zpravidla nezasahují příliš brzy, neřeší za dítě věci, které může zvládnout samo, a zároveň jsou k dispozici, když je potřeba. Tohle dítě vstřebá. Ne z toho, co mu rodiče říkají — ale z toho, co vidí doma na vlastní oči.
Chválou to neuděláte
Pokud svému dítěti neustále opakujete, jak je úžasné a bezchybné, zdravé sebevědomí u něj nevybudujete. Spíš naopak. „Takové výroky paradoxně vytvářejí tlak a závislost na vnějším hodnocení,“ varuje Pařízek.
Sebevědomí nevzniká z neustálé chvály ani z dokonalosti. Nejčastěji vyrůstá z pocitu, že člověk obstojí i tehdy, když se mu něco nepovede. Dítě potřebuje prostor zkoušet věci samo, dělat chyby a opravovat je — a rodič mu při tom nesmí stát v cestě ani ho z toho vytahovat.
Co pomáhá? Konkrétní zpětná vazba místo obecných pochval. A hlavně to, když dítě vidí, jak rodič sám zvládá vlastní chyby. Děti si sebevědomí neosvojují z toho, co jim říkáte. Osvojují si ho z toho, jak doma vidí zacházet s chybami, nejistotou a neúspěchem.
Jednoduchý test na kohokoliv
Až budete příště přemýšlet, jestli má někdo ve vašem okolí zdravé sebevědomí, nebo narcistické ego, zkuste jednu věc. Předložte mu věcný protiargument. Klidně v běžné konverzaci, nic dramatického.
Člověk se zdravým sebevědomím vyslechne, zváží, případně změní názor. Narcista zaútočí, znevažuje nebo se urazí. Tak jednoduché to je. A totéž platí i pro vás — zkuste si ten test udělat sami na sobě. Výsledek vás možná překvapí.
Zajímavé je, jak moc nás ovlivňuje prostředí, ve kterém jsme vyrostli — a jak se to promítá i do dalších oblastí života. Třeba i do toho, jak se vyrovnáváme s vlastní zranitelností nebo jak přistupujeme k výzvám, které nám život přinese.
A co vy? Poznáváte v popisu narcistických rysů někoho ze svého okolí — nebo možná i kousek sebe? Podělte se v komentářích.
Zdroje
