Obsah článku
Iveta Bartošová odešla, ale její přítomnost jako by se odmítala rozplynout. Jedna žena z malého moravského města se stala fenoménem — lidé se za ní otáčejí na ulici, volají ji jménem, které není její. A pak přišel okamžik, kdy poprvé zazpívala před publikem, a to, co se stalo potom, nikdo z přítomných nedokázal vysvětlit.
První setkání, které všechny vyděsilo
Představte si, že jdete po ulici a uvidíte člověka, o kterém víte, že už nežije. Přesně to se opakovaně stává lidem, kteří potkají Martinu — ženu ze středně velkého moravského města, jejíž jméno záměrně neuvádíme celé. Martina celý život slýchávala, že někoho připomíná. Jako malá holka měla světlé vlasy, jemné rysy a oči, ve kterých se odráželo něco zvláštně křehkého. Pubertu přečkala bez velkých změn a v dospělosti se ta podobnost stala až znepokojivou.
„Poprvé mi to řekla prodavačka v obchodě. Zbledla a řekla: Ježíšmarjá, vy vypadáte jako Bartošová,“ vzpomíná Martina na okamžik, který považovala za vtipnou náhodu. Jenže náhody se začaly kupit. Kolemjdoucí na ni zírali, někteří ji zastavovali, pár lidí dokonce vytáhlo telefon a chtělo selfie. Martina to ze začátku odmítala. Připadalo jí to morbidní — zvlášť po tragickém odchodu Ivety v roce 2014.
Hlas, který přišel odnikud
Vzhled je jedna věc. Spousta lidí se někomu podobá, a než přejde první šok, rychle si uvědomíte rozdíly. U Martiny ale přišlo něco, co podobnost posunulo na úplně jinou úroveň. Martina totiž celý život zpívala — doma, pro sebe, v koupelně, při vaření. Nikdy se tím nechlubila, nikdy nestála na pódiu. Když ji ale kamarádka přemluvila, aby šla na karaoke večer v místní restauraci, a Martina si vybrala píseň „Málo mě znáš“, celá místnost ztichla.
Ne proto, že by zpívala špatně. Právě naopak. Její hlas měl tu samou třaslavou křehkost, ten charakteristický vibráto, tu bolestnou něhu, kterou Iveta Bartošová dokázala vtisknout do každého tónu. Barman odložil sklenici. Dvě ženy u stolu si zakryly ústa. Jeden starší muž vstal a beze slova odešel ven — prý proto, že to prostě neunesl.
Vlna, kterou nečekala
Někdo z přítomných natočil krátké video a sdílel ho na sociálních sítích. Během tří dnů mělo přes dvě stě tisíc zhlédnutí. Komentáře se dělily na dva tábory. Jedni psali, že jim běhá mráz po zádech a že je to jako pozdrav ze záhrobí. Druzí ji obviňovali, že na tragédii parazituje. Martina se z toho zhroutila. „Já jsem nikoho nenapodobovala. Takhle prostě zpívám. Takhle vypadám. Za to přece nemůžu,“ řekla v jednom z mála rozhovorů, které poskytla.
Co je na celé věci nejzvláštnější — Martina nikdy nebyla fanynkou Ivety Bartošové. Nevyrůstala na jejích deskách, necvičila si její písně před zrcadlem. Ta podobnost přišla sama, neplánovaně, jako by se příroda rozhodla vytvořit ozvěnu něčeho, co předčasně utichlo.
Co říkají odborníci na hlas
Foniatři potvrzují, že barva hlasu je dána anatomií hrtanu, tvarem dutiny ústní a rezonančních prostor. Dva nepříbuzní lidé mohou mít natolik podobnou stavbu hlasového ústrojí, že jejich zpěv je prakticky nerozlišitelný. Není to magie — je to biologie. Přesto vás zamrazí, když to slyšíte na vlastní uši.
Martina dnes občas vystupuje na malých akcích. Nezpívá výhradně repertoár Ivety, ale když se do něj pustí, v sále se pokaždé stane totéž — ticho, slzy a ten zvláštní pocit, že čas na chvíli couvl.
Poslali byste to někomu, kdo Ivetu miloval?
Pokud jste vyrůstali s písněmi Ivety Bartošové, pokud vám její hlas připomíná dětství, léto, první lásku nebo někoho, kdo už tu není — sdílejte tento příběh. Ne kvůli senzaci. Kvůli tomu, že některé hlasy si prostě zaslouží, aby nezanikly. A napište nám — věříte, že takováto podobnost může být pouhá náhoda?
Zdroje
- extra.cz – Neuvěřitelná podoba Šárky Vaňkové s Ivetou Bartošovu: Legendu připomíná hlasem i vzhledem
