Obsah článku
Ljuba Hermanová rozesmávala celé Československo. Její slavná věta „já mám ráda políra“ se stala legendou a lidé ji opakují dodnes. Jenže za tou rozvernou maskou se skrýval milostný příběh, o kterém herečka téměř nemluvila — a když se konečně otevřela, málokdo dokázal uvěřit, co všechno prožila.
Komička, kterou milovali všichni — kromě jednoho muže
Ljuba Hermanová patřila k nejoblíbenějším českým herečkám 20. století. Na jevišti i před kamerou ztělesňovala rozjařené ženy plné života a energie. Její komediální talent neměl konkurenci. Diváci ji zbožňovali. Kolegové ji obdivovali. A přesto — v soukromí žila úplně jinak, než si kdokoli dokázal představit.
Její první manželství s hercem Ladislavem Hermanem vypadalo zvenčí jako ideální spojení dvou uměleckých duší. Jenže realita byla tvrdá. Manželství se rozpadlo a Ljuba zůstala sama s pocitem, že láska prostě není pro ni. Humor jí sloužil jako štít — a fungoval dokonale.
„Já mám ráda políra“ — věta, která zakryla skutečnou bolest
Tu slavnou hlášku znáte. Stala se synonymem Ljubiny rozvernosti a přímočarosti. Publikum se smálo, citovalo ji v hospodách i u rodinných stolů. Ale málokdo tuší, co se za tím skrývalo.
Ljuba Hermanová si totiž budovala pečlivě vytvořený obraz ženy, které na mužích vlastně nezáleží. Ženy, která si ze vztahů dělá legraci a nepotřebuje nikoho. Ve skutečnosti ale po lásce toužila celý život. Jen se bála přiznat, jak moc jí chybí.
Její blízcí později vzpomínali, že v soukromí byla Ljuba tichá, zamyšlená a občas smutná. Na veřejnosti hrála roli té veselé a nezávislé — ale doma odkládala masku a zůstávala se svou samotou.
Láska přišla — jenže pozdě a jinak, než čekala
Ljuba Hermanová nakonec našla partnera, se kterým prožila klidnější období svého života. Nebyl to žádný dramatický románek z filmového plátna. Byl to tichý vztah dvou lidí, kteří si rozuměli beze slov. Žádné velké gesto, žádná slavná svatba. Jen dva lidé, kteří se našli, když už skoro přestali hledat.
Jenže osud měl jiné plány. Zdravotní problémy si vybraly svou daň a Ljuba postupně přicházela o sílu, kterou tak dobře znali její diváci. Poslední roky jejího života byly poznamenané nemocí a úbytkem sil. Ten veselý hlas, co rozesmál celé sály, postupně tiknul.
Co po ní zůstalo — a proč na ni nesmíme zapomenout
Ljuba Hermanová zemřela v roce 1996 ve věku nedožitých osmdesáti šesti let. Odešla potichu, bez velkého rozruchu — přesně tak, jak žila svůj skutečný život mimo reflektory.
Zanechala po sobě desítky filmových rolí, stovky divadelních představení a jednu větu, kterou Češi budou opakovat ještě dalších sto let. Ale taky zanechala příběh, který by měl být varováním pro nás všechny. Příběh o tom, jak snadno se za smíchem schová smutek. Jak dokonale dokáže humor maskovat osamělost.
Příště, až budete sledovat některý z jejích filmů a uslyšíte tu slavnou hlášku o polírovi, zkuste se na chvíli zastavit. Za tím smíchem stála žena, která chtěla totéž co vy — být milovaná.
Znáte podobný příběh z vlastní rodiny? Někoho, kdo se usmíval, ale uvnitř plakal? Sdílejte — možná právě teď někdo ve vašem okolí potřebuje, abyste se zeptali, jak se má doopravdy.
Zdroje
