Obsah článku
Narodila se tak rychle, že ji maminka porodila cestou do kuchyně. Když řekla otci, že chce být herečkou, schytala facku. Iva Janžurová slaví 85 let — a to, co celý život skrývala, zná jen málokdo.
Porod na chodbě a dětství plné odříkání
Byl 19. květen 1941 a válka zuřila naplno. V malém bytě v Žilině na Slovensku se maminka Ivy Janžurové zvedla z postele a šla do kuchyně. Nedošla. Malá Iva přišla na svět přímo na chodbě bytu. Žádná nemocnice, žádný lékař. Jen maminka a překvapení, které nepočkalo.
Rodina neměla na růžích ustláno. Otec pracoval jako úředník, maminka se starala o domácnost. Peněz bylo málo, ale lásky dost. Iva vyrůstala jako tiché, snivé dítě, které si vymýšlelo příběhy a hrálo si na princezny v kuchyni, kde se vlastně narodila.
Facka, která rozhodla o jejím životě
Když bylo Ivě čtrnáct, přišla jednoho dne za otcem a řekla mu, že chce být herečkou. Odpovědí byla facka. Ne ze zlosti. Ze strachu. Otec věděl, co znamená být umělcem v těžké době. Nejistotu, bídu, posměch.
„To není povolání pro slušnou holku,“ řekl jí tehdy. Jenže Iva byla tvrdohlavá. Tu facku si zapamatovala na celý život — a místo aby ji odradila, naopak ji utvrdila v rozhodnutí. Přihlásila se na konzervatoř tajně, bez otcova vědomí.
Když se otec dozvěděl, že dceru přijali, dlouho mlčel. Pak prý řekl jedinou větu: „Tak ať to aspoň stojí za to.“ A ona se postarala, aby to stálo za to víc, než si kdokoli dokázal představit.
Sláva, která přišla s bolestí
Janžurová se stala jednou z nejobsazovanějších českých hereček. Filmy jako Růžové sny, Přijdu hned nebo Petrolejové lampy z ní udělaly legendu. Jenže za každým úsměvem na plátně se skrývala žena, která nesla tíhu soukromých ran.
Její dcera Sabina Remundová bojovala s vážnými zdravotními problémy. Janžurová o tom roky nemluvila. Chránila rodinu tak zarputile, že kolegové v divadle často netušili, čím si doma prochází. Na jeviště vycházela s úsměvem, zatímco uvnitř se hroutila.
O svém prvním manželství prakticky nikdy veřejně nehovořila. Rozpad vztahu prožívala v tichosti, bez bulvárních titulků. V době, kdy jiné herečky pořádaly tiskové konference, Janžurová zavřela dveře a mlčela.
85 let a stále na jevišti
Dnes jí je 85 let. Většina jejích vrstevnic dávno odpočívá. Ona stále hraje. Stále vstává brzy, učí se texty a chodí na zkoušky. Když se jí ptají na důchod, mávne rukou.
Jednou v rozhovoru prozradila, že si každý den vzpomene na tu facku od otce. Ne se smutkem. S vděčností. Prý to byl ten nejlepší impuls, jaký v životě dostala.
Málokdo ví, že Janžurová dodnes nosí v peněžence fotografii z oné chodby v žilinském bytě, kde přišla na svět. Vybledlý obrázek dveří do kuchyně, ke kterým její maminka nikdy nedošla.
Co nás učí příběh Ivy Janžurové?
Někdy vás život udeří — doslova. A vy máte na výběr. Vzdát to, nebo tu ránu přetavit v palivo. Janžurová si vybrala palivo. A hoří dodnes.
Znáte ve svém okolí někoho, kdo dostal „facku od života“ a proměnil ji v něco velkého? Sdílejte tento příběh — možná právě dnes potřebuje někdo blízký slyšet, že jedna rána neznamená konec. Někdy je to teprve začátek.
Zdroje
