Obsah článku
Světlana Nálepková se v rozhovoru pro eXtra.cz přiznala k něčemu, o čem se jen tak nemluví: k pocitu, že padla úplně na dno. Ne metaforicky – skutečně se dostala do bodu, odkud nevěděla, jak se vrátit. Právě tam ale začala její proměna, která ji nakonec dovedla do Himálají, k terapeutům i ke kariéře životní koučky.
Kdy si uvědomila, že potřebuje pomoct
Za Světlanou stojí řada životních ran. Jednou z těch bolestivějších byl vztah s Davidem Radiměřským, profesionálním sňatkovým podvodníkem, se kterým strávila přibližně půl roku. Ale nešlo jen o to – šlo o celkový součet zkušeností, které ji postupně srážely níž a níž.
„Když jsem padla takzvaně na hubu,“ popsala herečka okamžik, kdy si uvědomila, že musí začít hledat cestu sama k sobě. Dodala přitom, že takový zlomový bod zná mnoho lidí: „Buď přijde nemoc, nebo rozvod, nebo úmrtí, nebo nějaká tragédie. A lidi najednou začnou vyhledávat pomoc nebo chtějí začít žít nějak jinak.“ Impuls ke změně podle ní přichází téměř vždy až tehdy, kdy už není kam dál klesat.
Terapie jako první krok
Prvním konkrétním krokem bylo zahájení terapie – ne jedné, ale různéch. Světlana přiznala, že neuměla pracovat se svými emocemi a nedokázala efektivně zacházet s vlastní myslí. „Měla jsem spoustu jiných problémů. Proto jsem začala chodit na různé terapie,“ vysvětlila.
Nestačila jí ale jen terapeutická místnost. Potřebovala pochopit, jak lidská psychika funguje hlouběji – a tak začala studovat. Studium neukončila dodnes. „Studuju doteď,“ řekla s tím, že jde o celoživotní proces, ne o něco, co se jednou naučíte a máte za sebou.
Proč sedmkrát do Himálají
Paralelně s terapií a studiem začala Světlana mizet do Himálají. Zatím to bylo celkem sedmkrát. A pokaždé tam šla záměrně – ne za odpočinkem, ale za diskomfortem. „Já říkám, že tam mizím trpět,“ popsala bez přehánění.
Himalájský trek totiž nenabízí žádné úniky. Hygiena je jiná, kyslík chybí, tělo i hlava narážejí na hranice, které si člověk v pohodlném životě ani nepředstaví. „Nemáte dech, nemáte kyslík… Potřebujete posouvat ty limity. Najednou si myslíte, že už dál nemůžete. Zhroutíte se, ale někdo vás donutí jít dál, protože jste moc vysoko a nemůžete tam zůstat,“ líčila herečka momenty, kdy vzdát se prostě není možnost.
Právě v těchto mezních okamžicích podle ní přichází ta nejdůležitější lekce: člověk dokáže mnohem víc, než si sám myslí. A tohle poznání se pak promítne i do běžného života zpátky doma.
Komfortní zóna jako past
Světlana se nebojí říct nahlas to, co mnozí koučové opakují, ale málo kdo opravdu prožil na vlastní kůži: že skutečná změna nastává teprve tehdy, kdy člověk opustí prostředí, kde se cítí bezpečně. „V komfortní zóně není nic,“ říká přesvědčeně. Transformace podle ní začíná přesně tam, kde pohodlí končí.
V horách se navíc musí smířit s věcmi, které by v normálním životě nikdy nepřijala – a toto smíření přenáší i jinam. „Tam se musíte smířit s věcmi, s kterýma se v normálním životě nesmiřujete,“ popsala konkrétní mechanismus, který jí fungoval.
Jak z toho vzešla koučka, která pomáhá druhým
Dnes Světlana Nálepková nezůstala jen u herectví a zpěvu. Věnuje se také životnímu koučingu a provází lidi, kteří bojují s vlastními emocemi nebo hledají, kam se v životě vydat. Její cesta k tomuto poslání nebyla přímá – prošla nejprve všemi těmi pády, aby pak mohla jiným ukázat, že i z nich vede cesta ven.
O své proměně mluvila na slavnostním zahájení nové sezóny Strašnického divadla Adverte, kde vystoupila otevřeněji, než jsou diváci u hereček zvyklí. A právě ta otevřenost je možná tím nejcennějším, co si z jejího příběhu lze odnést – ukázka, že o temných obdobích se mluvit dá, a že z nich reálně existuje cesta ven.
