Obsah článku
Mávátka v rukou, úsměv na tváři a v srdci vzdor. Tak vypadal 1. máj v Československu pro miliony lidí, kteří neměli na výběr. Kdo nepřišel, toho si režim pamatoval — a dětem hrozili, že nedostanou vysvědčení.
Dětem hrozili vysvědčením, dospělým problémy v práci
Pětapadesátiletá Jana si ten pocit pamatuje dodnes. „Ve škole nám řekli, že kdo nepůjde, nedostane na konci roku vysvědčení,“ svěřuje se. „Dodnes si pamatuju, jak mě to rozhodilo. Až tak, že jsem to bála mámě říct, a k jejímu překvapení trvala na tom, že určitě musím jít a hrozně se tam těším.“ Malá holka si v tu chvíli myslela, že když nepůjde mávat s mávátkem, přijde o celý školní rok.
Nebyla sama. Účast na prvomájových průvodech byla pro školáky i pracovní kolektivy povinná. Docházka se pečlivě evidovala. Omluvit se šlo prakticky jen lékařským potvrzením. Podniky, školy i zájmové organizace dostávaly přesné pokyny — kolik lidí mají dodat, jak mají být oblečeni a v jakém pořadí půjdou.
Pyžamo pod košilí — jak se táta chystal na průvod
Osmapadesátiletý Pavel má vzpomínku spíš úsměvnou. „Byl jsem ještě malý, ale pamatuju si, jak se jednou táta na prvního máje oblékal. Sněžilo a on si bral pod košili i kalhoty pyžamo, protože věděl, že tam někde bude dlouho stát a venku byla děsná zima,“ říká.
Tenkrát mu to připadalo legrační. Jeho táta se ale nesmál. Jen těžko synovi vysvětloval, proč musí strávit celý den oslavou režimu, kterému nevěří. A právě tohle byl paradox prvomájových průvodů — nadšenců, kteří sem s mávátky a transparenty chodili rádi, bylo po hříchu málo.
Týdny příprav a města v červené
Prvomájové průvody patřily v Československu k největším a nejpečlivěji řízeným masovým akcím. Jejich příprava začínala týdny předem pod dohledem stranických orgánů, národních výborů a vedení podniků.
Města se na 1. máj pečlivě strojila. Ulice zdobily portréty politických vůdců, červené prapory a hesla o jednotě se Sovětským svazem, o vítězství socialismu a míru. Každá skupina nesla své transparenty, mávátka a někdy i alegorické vozy, které měly ukazovat úspěchy socialistického hospodářství.
Průvody měly pevnou strukturu. V čele šli sportovci, pionýři nebo vybrané „vzorové“ podniky. Za nimi následovaly tisíce zaměstnanců továren, úřadů a institucí. Klíčovým momentem bylo míjení tribuny, kde stáli představitelé KSČ a státních institucí. Vše muselo působit disciplinovaně — lidé mávali přesně ve chvíli, kdy procházeli kolem.
Poslední prvomájový projev Miloše Jakeše
„V pevné jednotě se Sovětským svazem a dalšími socialistickými státy půjdeme dál cestou přestavby a demokratizace naší společnosti, cestou socialismu a míru,“ burcoval generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš při prvomájovém průvodu ve druhé polovině 80. let. Pod tribunou proudily zástupy školáků, mládeže, dělníků i dalších pracujících, kteří se z organizovaného pochodu nedokázali vyvléknout.
Dokonce i Jakeš občas připustil, že něco neklape. „K rychlejšímu řešení nahromaděných problémů nemůže vést vyvolávání neklidu a napětí ve společnosti, snahy zneužívat obtíží a vtisknout přestavbě jiný než socialistický obsah,“ prohlásil. Psal se rok 1989. Byl to jeho poslední prvomájový projev.
Na konci podzimu téhož roku se na Letné sešli lidé za úplně jinými účely. A na povinné průvody chtěli rychle zapomenout.
Celonárodní taškařice, na kterou se nezapomíná
Prvomájové průvody byly celonárodní taškařicí, kterou režim bral smrtelně vážně. Běda tomu, kdo by se ji pokusil sabotovat. Přesto — nebo právě proto — v sobě nesly absurditu, kterou dnes vnímáme jako tragikomickou. Táta v pyžamu pod oblečením. Vyděšená holčička, která se bojí říct mamince, že nechce jít. Tisíce lidí, kteří mávali na povel někomu, koho nesnášeli.
Podobné příběhy z dob, kdy se lidé museli přetvařovat, má každá rodina. Andrea Růžičková měsíce mlčela. Pak řekla větu, ze které tuhne krev — i v dnešní době se najdou situace, kdy mlčet bolí víc než mluvit.
Pamatujete si na prvomájové průvody? Chodili jste rádi, nebo z donucení? Podělte se o své vzpomínky — třeba máte příběh, který by pobavil i dojal zároveň.
Zdroje
