Obsah článku
Větné členy a vedlejší věty patří mezi nejzáludnější kapitoly české gramatiky. I lidé, kteří se považují za jazykově zdatné, v nich často tápou. Zkuste si ověřit, jak na tom jste vy — a buďte k sobě upřímní.
Podmět a přísudek — zdánlivě snadné, ve skutečnosti zrádné
Každý si ze školy pamatuje, že podmět je ten, kdo něco dělá, a přísudek říká, co dělá. Jenže v češtině existují věty, kde podmět chybí úplně — a přesto jsou gramaticky správné. Říká se jim věty jednočlenné. „Prší.“ „Sněží.“ „Stmívá se.“ Žádný podmět, žádný problém. Ale zkuste to vysvětlit někomu, kdo se právě učí česky.
Složitější to bývá u přísudku. Většina lidí si pod ním představí sloveso. Ale co třeba věta „Táta je učitel“? Přísudek je zde jmenný se sponou — tedy „je učitel“ dohromady. A právě tady začínají první chyby i u rodilých mluvčích.
Předmět, příslovečné určení a přívlastek — kde se plete většina lidí
Předmět odpovídá na pádové otázky — koho, čeho, komu, čemu a další. Příslovečné určení říká kde, kdy, jak nebo proč se něco děje. To zní jednoduše. Problém nastane ve chvíli, kdy se obojí tváří stejně.
Vezměte si větu: „Seděl na židli.“ Je „na židli“ předmět, nebo příslovečné určení místa? Správná odpověď je příslovečné určení místa. Ale zkuste větu: „Myslel na kamaráda.“ Tady je „na kamaráda“ předmět. Stejná předložka, úplně jiný větný člen.
A přívlastek? Ten se váže k podstatnému jménu a blíže ho určuje. Přívlastek shodný se shoduje v pádě, čísle a rodě — přívlastek neshodný ne. „Velký dům“ je přívlastek shodný. „Dům ze dřeva“ je přívlastek neshodný. Zatím jasné. Ale co „dům k demolici“? Taky neshodný. A co „otcův dům“? Shodný — protože „otcův“ se skloňuje společně s „dům“.
Doplněk — zapomenutý větný člen
Pokud byste se zeptali sta lidí na ulici, co je to doplněk, devět z deseti by pravděpodobně jen pokrčilo rameny. Doplněk je větný člen, který se vztahuje současně ke jménu i ke slovesu. „Vrátil se unavený.“ Slovo „unavený“ se vztahuje k podmětu (on) i k přísudku (vrátil se).
Doplněk bývá ve školních testech pravidelným kamenem úrazu. Studenti ho zaměňují s příslovečným určením způsobu nebo s přívlastkem. Klíčem k rozpoznání je právě ten dvojí vztah — k podstatnému jménu i ke slovesu zároveň.
Vedlejší věty — druhá liga obtížnosti
Pokud větné členy zvládnete, vedlejší věty by měly být logickým navázáním. Každá vedlejší věta totiž zastupuje jeden větný člen. Vedlejší věta podmětná zastupuje podmět. Vedlejší věta předmětná zastupuje předmět. A tak dále.
Největší potíže dělá vedlejší věta přívlastková a vedlejší věta doplňková. Přívlastková se pozná snadno — většinou začíná slovem „který“ nebo „jenž“. „Kniha, kterou jsem přečetl, byla skvělá.“ Vedlejší věta doplňková funguje jako doplněk — vztahuje se ke jménu i slovesu hlavní věty najednou. „Viděl jsem ho, jak běží.“
Pak tu máme vedlejší věty příslovečné. Těch existuje hned několik druhů — místní, časová, způsobová, příčinná, účelová, podmínková, přípustková a měřítková. Osm typů, osm různých otázek, na které odpovídají. Kdo je všechny zvládne správně rozlišit, může se právem považovat za znalce.
Proč nám to dělá takové problémy?
Čeština patří mezi jazyky s bohatou flexí — tedy skloňováním a časováním. To znamená, že slova ve větě mohou měnit svůj tvar, a tím i svou funkci. Na rozdíl třeba od angličtiny, kde o funkci slova rozhoduje hlavně jeho pozice ve větě, v češtině rozhodují koncovky. A těch máme nepočítaně.
K tomu přidejte relativně volný slovosled. Větu „Pes honí kočku“ můžete přeházet na „Kočku honí pes“ a pořád říká totéž. Ale zkuste v takové větě najít podmět a předmět — a najednou se musíte soustředit mnohem víc.
Jak si znalosti procvičit?
Nejlepší způsob, jak si větné členy a vedlejší věty zopakovat, je pravidelné procvičování. Vezměte si libovolnou větu z knihy nebo z novin a zkuste ji rozebrat. Označte podmět, přísudek, předmět, příslovečná určení, přívlastky. Pokud narazíte na souvětí, určete hlavní větu a vedlejší věty — a pojmenujte jejich druh.
Zní to jako školní cvičení? Možná ano. Ale právě takový trénink odděluje ty, kdo dají 10 z 10, od těch, kdo se zastaví na šestce.
Tak jak dopadnete vy?
Větné členy a vedlejší věty nejsou jen učivo pro žáky základních škol. Jsou důkazem toho, jak nesmírně složitý a propracovaný systém čeština vlastně je. A kdo tvrdí, že to všechno umí perfektně, ten si to pravděpodobně ještě pořádně nezkusil.
A co vy — pamatujete si všechny větné členy? Zvládli byste rozlišit vedlejší větu doplňkovou od přívlastkové? Napište nám do komentářů, kolik byste si dali z deseti — a buďte upřímní. 😉
Zdroje
