Jmenuji se Miška. Můj manžel je Saša. Vzali jsme se před sedmi lety. Svatba byla nádherná a zábavná. Hosté nám upřímně přáli lásku, vzájemné porozumění a samozřejmě i děti. Také jsme se na ně hned po svatbě zaměřili.
Moje první těhotenství bylo neúspěšné, embryo přestalo růst, jak se říká "zamrzlo". Bylo nám to velmi líto a pokračovali jsme dál v našem úsilí. Ale znovu se vše pokazilo.
Druhé těhotenství bylo ještě horší než první, bylo mimoděložní. A po operaci jsem si vyslechla strašný výrok - už nikdy nebudu moci mít děti.
To už byl náš zármutek obrovský. Oba jsme to se Sašou strašně prožívali. Začali jsme žít pro sebe, užívat si dobrých věcí. Ale teď už je nám třicet let. Máme vše, co potřebujeme: byt, chatu, dvě auta. Dvakrát ročně si dopřejeme cestu do zahraničí, ale v našem životě je cítit jakási prázdnota ...
Jako první začal o adopci mluvit Saša
- Miška, co kdybychom si vzali nějaké dítě z dětského domova? Všichni mají děti ... a všichni mluví jen o kočárcích, koloběžkách a kreslených filmech ... také bych chtěl vychovávat děťátko ...
- Saša, také jsem o tom přemýšlela, ale nějak jsem se bála ti to navrhnout ... A koho by si raději? Chlapce nebo holčičku?
- Mně je to jedno, ale raději bych asi holčička, chtěl bych ji vychovávat jako princeznu!
- Dobře. Souhlasím.
Začali jsme si vyřizovat papíry. Díky našim majetkovým poměrům jsme povolení k adopci dostali hodně rychle. A pak nastal slavnostní den, kdy jsme se šli podívat na děti do dětského domova. Nepomysleli jsme na novorozence, to bychom čekali dlouho, ale starších děti tam bylo mnoho.
Když jsme tam přišli, děti si hrály na dvoře. Stáli jsme v dálce a rozhlíželi jsme se. Vtom jsem ucítila, že mě někdo tahá za sukni. Když jsem se podívala dolů, uviděla jsem blonďatou dívku s humornými pihami. Mohli jí být tak tři nebo čtyři roky.
Usmála se a zeptala se mě
- Teta, nejsi náhodou moje maminka?
Srdce se mi téměř zastavilo. Vůbec jsem nevěděla, co bych měla odpovědět, ale z očí mi vytryskly zrádné slzy az úst mi samovolně vyšla tato slova:
- Ano, moje drahá, my jsme sem přišli s tatínkem za tebou!
Saša vzal dítě do náručí a šli jsme k řediteli dětského domova
Jmenoval se Alexej Pavlovič. Když nás uviděl s touto malou dívka v náručí, odmítavě s trochou lítosti zavrtěl hlavou a požádal vychovatele, aby si dítě vzal. Potom nás uvedl do své kanceláře, abychom si popovídali.
- Víte ... ono je to trochu složitější ... tato dívka není sama ...
Hned jsem Alexeje Pavloviče přerušila:
- No a co, tak si vezmeme oba! Má ještě bratříčka?
- Ne, ne, má dvě sestry ... Jsou to trojčata. Vezmete si je všechny?
Saša a já jsme jen zažmurkali. Tři stejné princezny? To také existuje?
- To se jich zřekli rodiče?
- Jejich matka byla naše chovankyně. Byla ještě hodně mladá, když otěhotněla ... A najednou se jí narodily tři děti a její organismus to nevydržel: děti se podařilo zachránit, ale ji ne ... Nikdo si je nevzal. Kdo potřebuje tři najednou? Ale rozdělit je jednoduše nemůžeme!
- My je chceme!
Řekl Saša přesvědčivě a postavil se.
- Pojďme, ukážete nám je všechny! Jak se jmenují?
Máša, Dáša a ... Saša ... budete mít jmenovkyně ...
Spěchali jsme za dívkami. Okamžitě se k nám chovali jako k vlastním, zahrnuli nás otázkami a vyprávěli nám své příběhy.
O pár dní později jsme si už v pěti šli vybrat nový velký byt, protože pro naši, nyní už mnohočetnou rodinu, jsme potřebovali mnoho místa!
