V dětství jsme jezdili v autech bez bezpečnostních pásů a airbagů. Lahvičky s léky neměli bezpečnostní uzávěry, dveře často nebyly zamčené a skříně se nazamykali vůbec.
Pili jsme vodu z pítka na rohu, ne z plastikových lahví.
Nikoho by ani nenapadlo jezdit na kole v přilbě. Hrůza! Celé hodiny jsme dávali dohromady nejrůznější vozítka z prkénko a koleček od kočárků a až když jsme se řítili z kopce, vzpomněli jsme si, že na ně nemáme brzdu.
Teprve když jsme tímto způsobem několikrát vletěli do trnitých keřů šipek, poznali jsme, že bez brzd to není ono.
Z domova jsme odcházeli ráno a po škole jsme se hráli kdoví kde venku. Domů jsme se vraceli, když se rozsvítily první lampy. Celý den nikdo nevěděl, kde jsme. Mobily neexistovaly.
Občas jsme se pořezali, zlámali jsme si nohu nebo vyrazili zub, ale nikdo nikoho nevinil. Prostě se to stalo.
Nikomu ani nenapadlo, že by to nebyla jen a jen naše vina. Vzpomínáte? A kolikrát jsme se porvali a chodili s modřinami! Jenže jsme si je nevšímali.
Spásaly jsme se buchtami, lízali zmrzlinu a napájeli se limonádou, ale nikdo z nás z toho nepřibral, protože jsme věčně někde létali a hráli se.
Z jedné láhve pilo i několik lidí a nikdo z toho rozhodně neonemocněl.
Neměli jsme playstation, počítače, 165 kanálů satelitní televize, cédéčka, mobily, tablety, ani Internet.
Dívat se na filmy jsme chodili k tomu, kdo měl doma televizor - žádná videa tehdy také nebyly. Zato jsme měli kamarádů.
Chodili jsme s nimi ven. Jezdili jsme na kolech, házeli větvičky do proudu potoka nebo říčky, stavěli rybníčky a hráze z bláta, hráli se na honěnou, vysedávali jsme na lavičkách v parku nebo na zábradlí při škole a povídali jsme se o všem možném.
Když jsme s někým chtěli hovořit, zkrátka jsme šli k němu, zazvonily nebo zaklepali, otevřely dveře ... Rovně!
Bez svolení, bez doprovodu, bez ochrany! Sami v tom krutém a nebezpečném světě!
Jak jsme to vůbec mohli přežít? Hráli jsme vybíjenou s míčem nebo hokej s holemi a starými teniskami, zvonili na cizí zvonky, chodili jsme na jablka a hrušky do cizích zahrad, třešně jsme spolkli is peckami a ty pecky nám kupodivu v břiše nezačaly růst. Každý se zkusil alespoň jednou zapsat do fotbalového mužstva nebo na hokej, dívky na gymnastiku ... ne každý se tam dostal.
Učili jsme se vyrovnat se zklamáním. Naše skutky byly naše. Byli jsme připraveni nést následky. Nebylo za koho se schovat.
Naše pokolení dalo světu mnoho lidí schopných riskovat, zvládat problémy a tvořit něco, co tu ještě nebylo, co ještě neexistovalo. Měli jsme možnost volby, právo na riziko a nezdar, měli jsme zodpovědnost a naučili jsme s tím vším zacházet.
